1 C'est pourquoi, laissant les premiers principes de l’enseignement de Christ, tendons à la maturité, ne posant pas de nouveau le fondement du renoncement aux oeuvres mortes, et de la foi en Dieu,

2 De la doctrine du rituel des consécrations, de l'imposition des mains, de la résurrection des morts, et du jugement éternel,

3 Et c'est ce que nous ferons, si Dieu le permet.

4 Car ceux d'Israël qui ont été une fois illuminés, qui, sous l’ancienne alliance, ont goûté le don céleste, qui sont devenus adjoints du Saint-Esprit,

5 Et qui ont goûté la bonne Parole de Dieu, et les puissances du siècle à venir,

6 Et qui, en observant la loi, se sont détournés de la grâce, il est impossible de les renouveler encore pour la repentance, puisqu'ils crucifient pour eux-mêmes de nouveau le Fils de Dieu, et le déshonorent publiquement.

7 Car la terre qui est abreuvée par la pluie qui tombe souvent sur elle, et qui produit une herbe appropriée à ceux pour qui elle est cultivée, reçoit une bénédiction de Dieu.

8 Mais celle qui produit des épines et des chardons, est réprouvée et près d'être maudite; sa fin est d'être brûlée.

9 Cependant, nous attendons de vous, bien-aimés, de meilleures choses, et qui conduisent au salut, quoique nous parlions ainsi.

10 Car Dieu n'est pas injuste, pour oublier votre oeuvre et le travail de la charité que vous avez fait paraître pour son nom, ayant assisté et assistant les Saints.

11 Or, nous désirons que chacun de vous fasse voir la même ardeur pour conserver, jusqu'à la fin, la pleine certitude de l'espérance;

12 Afin que vous ne deveniez pas paresseux, mais que vous imitiez ceux qui, par la foi et par la patience, héritent des promesses.

13 En effet, lorsque Dieu fit la promesse à Abraham, comme il ne pouvait pas jurer par un plus grand, il jura par lui-même,

14 En disant: Certainement, je te comblerai de bénédictions, et je multiplierai abondamment ta postérité.

15 Et ainsi Abraham ayant attendu avec patience, obtint la promesse.

16 Or, les hommes jurent par celui qui est plus grand qu'eux, et leur serment pour confirmer une chose, termine tous leurs différends;

17 C'est pourquoi, Dieu voulant montrer encore mieux aux héritiers de la promesse l'immutabilité de sa résolution, intervint par le serment;

18 Afin que par ces deux choses immuables, dans lesquelles il est impossible que Dieu mente, nous ayons une ferme consolation, nous qui cherchons un refuge dans la ferme possession de l'espérance qui nous est proposée,

19 Espérance que nous gardons comme une ancre de l'âme, sûre et ferme, et qui pénètre au-dedans du voile,

20 Où Jésus est entré pour nous comme un précurseur, ayant été fait Souverain Sacrificateur pour l'éternité, selon l'ordre de Melchisédec.

1 Protož opustíce řeč počátku Kristova, k dokonalosti se nesme, ne opět zakládajíce gruntu pokání z skutků mrtvých, a víry v Boha,

2 Křtů učení, vzkládání rukou, a vzkříšení z mrtvých, i soudu věčného.

3 A toť učiníme, dopustí-li Bůh.

4 Nebo nemožné jest jednou již osvíceným, kteříž i zakusili daru nebeského, a účastníci učiněni byli Ducha svatého,

5 Okusili také dobrého Božího slova, a moci věka budoucího,

6 Kdyby padli, zase obnoviti se ku pokání, jakožto těm, kteříž opět sobě znovu křižují Syna Božího, a v porouhání vydávají.

7 Země zajisté, kteráž často na sebe přicházející déšť pije, a rodí bylinu příhodnou těm, od kterýchž bývá dělána, dochází požehnání od Boha.

8 Ale vydávající trní a bodláky zavržená jest, a blízká zlořečení, jejížto konec bývá spálení.

9 My pak, nejmilejší, nadějemeť se o vás lepších věcí, a náležejících k spasení, ač pak koli tak mluvíme.

10 Neboť není nespravedlivý Bůh, aby se zapomenul na práci vaši a na pracovitou lásku, kteréž jste dokazovali ke jménu jeho, slouživše svatým, a ještě sloužíce.

11 Žádámeť pak, aby jeden každý z vás až do konce prokazoval tu opravdovou pilnost k nabytí plné jistoty naděje,

12 Tak abyste nebyli líní, ale následovníci těch, kteříž skrze víru a snášelivost obdrželi dědictví zaslíbené.

13 Abrahamovi zajisté zaslíbení čině Bůh, když neměl skrze koho většího přisáhnouti, přisáhl skrze sebe samého,

14 Řka: Jistě požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím tebe.

15 A tak trpělivě očekávaje, dosáhl zaslíbení.

16 Lidé zajisté skrze většího, nežli jsou sami, přisahají, a všeliké rozepře mezi nimi konec jest, když bývá potvrzena přísahou.

17 A takž Bůh, chtěje dostatečně ukázati dědicům zaslíbení svých neproměnitelnost rady své, vložil mezi to přísahu,

18 Abychom skrze ty dvě věci nepohnutelné, (v nichž nemožné jest, aby Bůh klamal), měli přepevné potěšení, my, kteříž jsme se utekli k obdržení předložené naděje.

19 Kteroutož máme jako kotvu duše, i bezpečnou i pevnou, a vcházející až do vnitřku za oponu,

20 Kdežto předchůdce náš pro nás všel Ježíš, jsa učiněn podle řádu Melchisedechova nejvyšším knězem na věky.