1 L'homme né de femme a la vie courte, et est rassasié de trouble.

2 Comme une fleur, il éclot, et on le coupe; il fuit comme une ombre, et ne subsiste point.

3 Et c'est sur cet être que tu ouvres les yeux, et c'est moi que tu conduis en justice avec toi!

4 Qui peut tirer la pureté de la souillure? Personne.

5 Si ses jours sont déterminés, si le nombre de ses mois est fixé par-devers toi, si tu lui as prescrit des limites qu'il ne passera pas,

6 Détourne tes regards de lui, et qu'il ait quelque repos, jusqu'à ce qu'il goûte, comme un mercenaire, la fin de sa journée.

7 Car il y a de l'espérance pour l'arbre, si on l'a coupé; il reverdit encore, et il ne cesse pas d'avoir des rejetons;

8 Si sa racine vieillit dans la terre, et si dans la poussière son tronc est mort,

9 Dès qu'il sent l'eau, il pousse de nouveau, et il produit des branches comme un jeune plant.

10 Mais quand l'homme meurt, il reste gisant; quand l'homme a expiré, où est-il?

11 Les eaux de la mer s'écoulent, le fleuve tarit et se dessèche,

12 Ainsi l'homme se couche, et il ne se relève point. Tant qu'il y aura des cieux, ils ne se réveilleront point, et on ne les fera pas sortir de leur sommeil.

13 Oh! si tu me cachais dans le Sépulcre, si tu me mettais à couvert, jusqu'à ce que ta colère fût passée! Si tu me donnais un terme, après lequel tu te souviendrais de moi

14 (Si l'homme meurt, revivra-t-il?), tout le temps de ma consigne, j'attendrais, jusqu'à ce que vînt mon remplacement!

15 Tu appellerais, et je répondrais; tu désirerais de revoir l'ouvrage de tes mains.

16 Mais, maintenant, tu comptes mes pas, et tu observes tous mes péchés.

17 Ma transgression est scellée dans le sac, et tu as ajouté à mon iniquité.

18 Mais la montagne s'éboule; le rocher est transporté hors de sa place;

19 Les eaux minent les pierres; les inondations entraînent la poussière de la terre: ainsi fais-tu périr l'espérance du mortel.

20 Tu ne cesses de l'assaillir, et il s'en va; tu changes son aspect, et tu le renvoies.

21 Que ses fils soient honorés, il n'en saura rien; qu'ils soient méprisés, il ne le verra pas.

22 C'est sur lui seul que sa chair s'afflige, et sur lui que son âme gémit.

1 Člověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování.

2 Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá.

3 A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou.

4 Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden.

5 Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval:

6 Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj.

7 O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne,

8 By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho:

9 Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř.

10 Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl?

11 Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá:

12 Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého.

13 Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne.

14 Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně.

15 Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv,

16 Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým,

17 Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé.

18 Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého,

19 Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš.

20 Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej.

21 Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje.

22 Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.