1 Et Job prit la parole, et dit:

2 J'ai souvent entendu de pareils discours; vous êtes tous des consolateurs fâcheux.

3 N'y aura-t-il point de fin à ces discours en l'air? Et qu'est-ce qui te force à me répondre?

4 Moi aussi, je parlerais comme vous, si vous étiez à ma place. J'accumulerais des paroles contre vous; je hocherais la tête sur vous;

5 Je vous fortifierais avec ma bouche, et le mouvement de mes lèvres vous soulagerait.

6 Si je parle, ma douleur ne sera point soulagée. Si je me tais, en sera-t-elle diminuée?

7 Maintenant il m'a épuisé. Tu as dévasté toute ma famille,

8 Tu m'as saisi, et cela témoigne contre moi; ma maigreur s'est élevée contre moi, elle m'accuse en face.

9 Sa fureur m'a déchiré, et s'est acharnée sur moi. Il a grincé des dents contre moi; mon ennemi aiguise contre moi ses yeux.

10 Ils ont ouvert contre moi leur bouche; ils m'ont frappé à la joue pour m'outrager; ils se réunissent tous ensemble contre moi.

11 Dieu m'a livré à l'impie; il m'a jeté aux mains des méchants.

12 J'étais en repos, et il m'a écrasé; il m'a saisi à la gorge, et il m'a brisé. Il m'a posé en butte à ses traits.

13 Ses flèches m'environnent; il me perce les reins, et ne m'épargne pas; il répand à terre mon fiel.

14 Il me fait plaie sur plaie; il court sur moi comme un guerrier.

15 J'ai cousu un sac sur ma peau; j'ai souillé mon front dans la poussière;

16 J'ai le visage tout enflammé, à force de pleurer, et l'ombre de la mort est sur mes paupières,

17 Quoiqu'il n'y ait point de crime dans mes mains, et que ma prière soit pure.

18 O terre, ne cache point mon sang, et qu'il n'y ait aucun lieu où s'arrête mon cri!

19 A présent même, voici, j'ai mon témoin dans les cieux, et mon garant dans les hauts lieux.

20 Mes amis se moquent de moi: c'est vers Dieu que mon oeil se tourne en pleurant,

21 Pour qu'il décide entre l'homme et Dieu, entre le fils d'Adam et son semblable.

22 Car les années qui me sont comptées s'en vont, et j'entre dans un chemin d'où je ne reviendrai pas!

1 A odpovídaje Job, řekl:

2 Slyšel jsem již podobných věcí mnoho; všickni vy nepříjemní jste těšitelé.

3 Bude-liž kdy konec slovům povětrným? Aneb co tě popouzí, že tak mluvíš?

4 Zdaliž bych já tak mluviti mohl, jako vy, kdybyste byli na místě mém? Shromažďoval-li bych proti vám slova, aneb potřásal na vás hlavou svou?

5 Nýbrž posiloval bych vás ústy svými, a otvírání rtů mých krotilo by bolest.

6 Buď že mluvím, neumenšuje se bolesti mé, buď že tak nechám, neodchází ode mne.

7 Ale ustavičně zemdlívá mne; nebo jsi mne, ó Bože, zbavil všeho shromáždění mého.

8 A vrásky jsi mi zdělal; což mám za svědka, ano patrná na mně hubenost má na tváři mé to osvědčuje.

9 Prchlivost jeho zachvátila mne, a vzal mne v nenávist, škřipě na mne zuby svými; jako nepřítel můj zaostřil oči své na mne.

10 Rozedřeli na mne ústa svá, potupně mne poličkujíce, proti mně se shromáždivše.

11 Vydal mne Bůh silný nešlechetníku, a v ruce bezbožných uvedl mne.

12 Pokoje jsem užíval, však potřel mne, a uchopiv mne za šíji mou, roztříštil mne, a vystavil mne sobě za cíl.

13 Obklíčili mne střelci jeho, rozťal ledví má beze vší lítosti, a vylil na zem žluč mou.

14 Ranil mne ranou na ránu, outok učinil na mne jako silný.

15 Žíni jsem ušil na zjízvenou kůži svou, a zohavil jsem v prachu sílu svou.

16 Tvář má oduřavěla od pláče, a na víčkách mých stín smrti jest.

17 Ne pro nějaké bezpraví v rukou mých; nebo i modlitba má čistá jest.

18 Ó země, nepřikrývej krve mé, a nechť nemá místa volání mé.

19 Aj, nyní jestiť i v nebesích svědek můj, svědek můj, pravím, jest na výsostech.

20 Ó mudráci moji, přátelé moji, k Bohuť slzí oko mé.

21 Ó by lze bylo muži v hádku s ním se vydati, jako synu člověka s přítelem svým.

22 Nebo léta mně odečtená přicházejí, a cestou, kterouž se zase nenavrátím, již se beru.