1 Et Job prit la parole, et dit:
2 Oh! si l'on pesait ma douleur, et si l'on mettait en même temps mes calamités dans la balance!
3 Elles seraient plus pesantes que le sable des mers! Voilà pourquoi mes paroles sont outrées.
4 Car les flèches du Tout-Puissant sont sur moi: mon âme en boit le venin. Les terreurs de Dieu se rangent en bataille contre moi.
5 L'âne sauvage brait-il auprès de l'herbe? Et le bœuf mugit-il auprès de son fourrage?
6 Mange-t-on sans sel ce qui est fade? Trouve-t-on du goût dans un blanc d'œuf?
7 Ce que mon âme refusait de toucher, est comme devenu ma dégoûtante nourriture.
8 Oh! puisse mon vœu s'accomplir et Dieu me donner ce que j'attends!
9 Qu'il plaise à Dieu de me réduire en poussière, qu'il laisse aller sa main pour m'achever!
10 Et j'aurai une consolation, et j'aurai des transports de joie au milieu des tourments qu'il ne m'épargne pas: c'est que je n'ai pas renié les paroles du Saint.
11 Quelle est ma force pour que j'espère, et quelle est ma fin pour que je prenne patience?
12 Ma force est-elle la force des pierres? Ma chair est-elle d'airain?
13 Ne suis-je pas sans secours, et toute ressource ne m'est-elle pas ôtée?
14 Le malheureux a droit à la pitié de son ami, eût-il abandonné la crainte du Tout-Puissant.
15 Mes amis m'ont trompé comme un torrent, comme le lit des torrents qui passent;
16 Ils sont troublés par les glaçons, la neige s'y engloutit;
17 Mais, au temps de la sécheresse, ils tarissent, et, dans les chaleurs, ils disparaissent de leur place.
18 Les caravanes se détournent de leur route; elles montent dans le désert et se perdent.
19 Les caravanes de Théma y comptaient; les voyageurs de Shéba s'y attendaient.
20 Ils sont honteux d'avoir eu cette confiance: ils arrivent sur les lieux, et restent confondus.
21 C'est ainsi que vous me manquez à présent; vous voyez une chose terrible, et vous en avez horreur!
24 Instruisez-moi, et je me tairai. Faites-moi comprendre en quoi j'ai erré.
25 Oh! que les paroles droites ont de force! Mais que veut censurer votre censure?
26 Sont-ce des mots que vous voulez censurer? Mais il faut laisser au vent les paroles d'un homme au désespoir.
27 Vraiment, vous joueriez au sort un orphelin, et vous vendriez votre ami!
28 Mais, à présent, veuillez jeter les yeux sur moi, et voyez si je vous mens en face!
29 Revenez donc, et soyez sans injustice! Revenez, et que mon bon droit paraisse!
30 Y a-t-il de l'injustice dans ma langue? Et mon palais ne sait-il pas discerner le mal?
1 Odpovídaje pak Job, řekl:
2 Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.
3 Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.
4 Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.
5 Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?
6 Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?
7 Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.
8 Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,
9 Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.
10 Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.
11 Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?
12 Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?
13 Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,
14 Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?
15 Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,
16 Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.
17 V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.
18 Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.
19 To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,
20 Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.
21 Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.
22 Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?
23 Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?
24 Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.
25 Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?
26 Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?
27 Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.
28 A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.
29 Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.
30 A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?