1 Mon âme, bénis l'Éternel! Éternel, mon Dieu, tu es merveilleusement grand; tu es revêtu de splendeur et de majesté.

2 Il s'enveloppe de lumière comme d'un vêtement; il étend les cieux comme une tenture.

3 Il construit sa haute demeure avec les eaux; il fait des nuées son char; il se promène sur les ailes du vent.

4 Il fait des vents ses messagers, des flammes de feu ses serviteurs.

5 Il a posé la terre sur ses bases; elle est inébranlable à jamais.

6 Tu l'avais couverte de l'abîme comme d'un vêtement; les eaux se tenaient sur les montagnes.

7 A ta menace, elles se retirèrent; au bruit de ton tonnerre, elles s'enfuirent.

8 Les montagnes s'élevèrent, les vallées s'abaissèrent au lieu que tu leur avais assigné.

9 Tu as fixé pour les eaux une borne qu'elles ne passeront pas; elles ne reviendront pas couvrir la terre.

10 Il envoie des sources dans les vallées, et elles courent entre les montagnes.

11 Elles abreuvent toutes les bêtes des champs; les ânes sauvages y étanchent leur soif.

12 Les oiseaux habitent sur leurs bords, faisant résonner leur voix dans le feuillage.

13 De sa haute demeure, il abreuve les montagnes; la terre est rassasiée du fruit de tes oeuvres.

14 Il fait germer le foin pour le bétail et l'herbe pour le service de l'homme, faisant sortir la nourriture de la terre;

15 Et le vin qui réjouit le cœur de l'homme et fait resplendir son visage plus que l'huile; et le pain qui soutient le coeur de l'homme.

16 Les arbres de l'Éternel sont rassasiés, les cèdres du Liban qu'il a plantés.

17 C'est là que les oiseaux font leurs nids; les cyprès sont la demeure de la cigogne;

18 Les hautes montagnes sont pour les bouquetins; les rochers sont la retraite des lapins.

19 Il a fait la lune pour marquer les temps; le soleil connaît son coucher.

20 Tu amènes les ténèbres, et la nuit vient, où toutes les bêtes des forêts se promènent.

21 Les lionceaux rugissent après la proie, et pour demander à Dieu leur pâture.

22 Le soleil se lève; ils se retirent, et se couchent dans leurs tanières.

23 Alors l'homme sort à son ouvrage, et à son travail jusqu'au soir.

24 O Éternel, que tes oeuvres sont en grand nombre! Tu les as toutes faites avec sagesse; la terre est pleine de tes richesses.

25 Et cette grande et vaste mer! Là sont des animaux sans nombre, gros et petits.

26 Là se promènent les navires, et ce Léviathan que tu as formé pour s'y jouer.

27 Tous, ils s'attendent à toi, pour que tu leur donnes leur nourriture en son temps.

28 Tu la leur donnes, et ils la recueillent; tu ouvres ta main, et ils sont rassasiés de biens.

29 Caches-tu ta face? ils sont éperdus; retires-tu leur souffle? ils expirent, et retournent en leur poussière.

30 Envoies-tu ton Esprit? ils sont créés, et tu renouvelles la face de la terre.

31 Que la gloire de l'Éternel dure à toujours! Que l'Éternel se réjouisse dans ses oeuvres!

32 Il regarde la terre et elle tremble; il touche les montagnes et elles fument.

33 Je chanterai à l'Éternel tant que je vivrai; je psalmodierai à mon Dieu tant que j'existerai.

34 Que ma méditation lui soit agréable! Je me réjouirai en l'Éternel.

35 Que les pécheurs disparaissent de la terre, et que les méchants ne soient plus! Mon âme, bénis l'Éternel! Louez l'Éternel!

1 Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.

2 Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.

3 Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.

4 Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.

5 Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.

6 Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.

7 K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,

8 (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.

9 Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.

10 Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,

11 A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.

12 Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.

13 Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.

14 Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,

15 A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.

16 Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.

17 Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.

18 Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.

19 Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.

20 Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:

21 Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.

22 Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.

23 Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.

24 Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.

25 V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.

26 Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.

27 Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.

28 Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.

29 Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.

30 Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.

31 Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.

32 On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.

33 Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.

34 Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.

35 Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.