1 Stýště se duši mé v životě mém, vypustím nad sebou naříkání své, mluviti budu v hořkosti duše své.

2 Dím Bohu: Neodsuzuj mne, oznam mi, proč se nesnadníš se mnou?

3 Jaký máš na tom užitek, že mne ssužuješ, že pohrdáš dílem rukou svých, a radu bezbožných osvěcuješ?

4 Zdali oči tělesné máš? Zdali tak, jako hledí člověk, ty hledíš?

5 Zdaž jsou jako dnové člověka dnové tvoji, a léta tvá podobná dnům lidským,

6 Že vyhledáváš nepravosti mé, a na hřích můj se vyptáváš?

7 Ty víš, žeť nejsem bezbožný, ačkoli není žádného, kdo by mne vytrhl z ruky tvé.

8 Ruce tvé sformovaly mne, a učinily mne, a teď pojednou všudy vůkol hubíš mne.

9 Pamětliv buď, prosím, že jsi mne jako hlinu učinil, a že v prach zase obrátíš mne.

10 Zdalis mne jako mléka neslil, a jako syření neshustil?

11 Kůží a masem přioděl jsi mne, a kostmi i žilami spojils mne.

12 Života z milosrdenství udělil jsi mi, přesto navštěvování tvé ostříhalo dýchání mého.

13 Ale toto skryl jsi v srdci svém; vím, žeť jest to při tobě.

14 Jakž zhřeším, hned mne šetříš, a od nepravosti mé neočišťuješ mne.

15 Jestliže jsem bezbožný, běda mně; pakliť jsem spravedlivý, ani tak nepozdvihnu hlavy, nasycen jsa hanbou, a vida trápení své,

16 Kteréhož vždy více přibývá. Honíš mne jako lev, a jedno po druhém divně se mnou zacházíš.

17 Obnovuješ svědky své proti mně, a rozmnožuješ rozhněvání své na mne; vojska jedna po druhých jsou proti mně.

18 Proč jsi jen z života vyvedl mne? Ó bych byl zahynul, aby mne bylo ani oko nevidělo,

19 A abych byl, jako by mne nikdy nebylo, z života do hrobu abych byl vnesen.

20 Zdaliž jest mnoho dnů mých? Ponechejž tedy a popusť mne, abych maličko pookřál,

21 Prvé než odejdu tam, odkudž se zase nenavrátím, do krajiny tmavé, anobrž stínu smrti,

22 Do krajiny, pravím, tmavé, kdež jest sama mrákota stínu smrti, a kdež není žádných proměn, ale sama pouhá mrákota.

1 Tendo tédio à minha vida; darei livre curso à minha queixa, falarei na amargura da minha alma:

2 Direi a Deus: Não me condenes; faze-me saber por que contendes comigo.

3 Tens prazer em oprimir, em desprezar a obra das tuas mãos e favorecer o desígnio dos ímpios?

4 Tens tu olhos de carne? Ou vês tu como vê o homem?

5 São os teus dias como os dias do homem? Ou são os teus anos como os anos de um homem,

6 para te informares da minha iniqüidade, e averiguares o meu pecado,

7 ainda que tu sabes que eu não sou ímpio, e que não há ninguém que possa livrar-me da tua mão?

8 As tuas mãos me fizeram e me deram forma; e te voltas agora para me consumir?

9 Lembra-te, pois, de que do barro me formaste; e queres fazer-me tornar ao pó?

10 Não me vazaste como leite, e não me coalhaste como queijo?

11 De pele e carne me vestiste, e de ossos e nervos me teceste.

12 Vida e misericórdia me tens concedido, e a tua providência me tem conservado o espírito.

13 Contudo ocultaste estas coisas no teu coração; bem sei que isso foi o teu desígnio.

14 Se eu pecar, tu me observas, e da minha iniqüidade não me absolverás.

15 Se for ímpio, ai de mim! Se for justo, não poderei levantar a minha cabeça, estando farto de ignomínia, e de contemplar a minha miséria.

16 Se a minha cabeça se exaltar, tu me caças como a um leão feroz; e de novo fazes maravilhas contra mim.

17 Tu renovas contra mim as tuas testemunhas, e multiplicas contra mim a tua ira; reveses e combate estão comigo.

18 Por que, pois, me tiraste da madre? Ah! se então tivera expirado, e olhos nenhuns me vissem!

19 Então fora como se nunca houvera sido; e da madre teria sido levado para a sepultura.

20 Não são poucos os meus dias? Cessa, pois, e deixa-me, para que por um pouco eu tome alento;

21 antes que me vá para o lugar de que não voltarei, para a terra da escuridão e das densas trevas,

22 terra escuríssima, como a própria escuridão, terra da sombra trevosa e do caos, e onde a própria luz é como a escuridão.