1 Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.

2 Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.

3 Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.

4 Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.

5 Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.

6 Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,

7 Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.

8 Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.

9 Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.

10 Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.

11 Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.

12 Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.

13 Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.

14 Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.

15 Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?

16 Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.

1 O meu espírito está quebrantado, os meus dias se extinguem, a sepultura me está preparada!

2 Deveras estou cercado de zombadores, e os meus olhos contemplam a sua provocação!

3 Dá-me, peço-te, um penhor, e sê o meu fiador para contigo; quem mais há que me dê a mão?

4 Porque aos seus corações encobriste o entendimento, pelo que não os exaltarás.

5 Quem entrega os seus amigos como presa, os olhos de seus filhos desfalecerão.

6 Mas a mim me pôs por motejo dos povos; tornei-me como aquele em cujo rosto se cospe.

7 De mágoa se escureceram os meus olhos, e todos os meus membros são como a sombra.

8 Os retos pasmam disso, e o inocente se levanta contra o ímpio.

9 Contudo o justo prossegue no seu caminho e o que tem mãos puras vai crescendo em força.

10 Mas tornai vós todos, e vinde, e sábio nenhum acharei entre vós.

11 Os meus dias passaram, malograram-se os meus propósitos, as aspirações do meu coração.

12 Trocam a noite em dia; dizem que a luz está perto das trevas.

13 Se eu olhar o Seol como a minha casa, se nas trevas estender a minha cama,

14 se eu clamar à cova: Tu és meu pai; e aos vermes: Vós sois minha mãe e minha irmã;

15 onde está então a minha esperança? Sim, a minha esperança, quem a poderá ver?

16 Acaso descerá comigo até os ferrolhos do Seol? Descansaremos juntos no pó?