1 A odpovídaje Job, řekl:

2 Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás.

3 Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se.

4 Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj?

5 Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa.

6 Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza.

7 Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou?

8 Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich.

9 Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich.

10 Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu.

11 Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují.

12 Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky.

13 Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují.

14 Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme.

15 Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu?

16 Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne.

17 Často-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém?

18 Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher?

19 Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl,

20 A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil?

21 O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen?

22 Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí?

23 Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný.

24 Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá.

25 Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejídal s potěšením.

26 Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou.

27 Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte.

28 Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných?

29 Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte,

30 Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá?

31 Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb za to, co činil, kdo jemu odplatí?

32 A však i on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane.

33 Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu.

34 Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich nezůstává než faleš.

1 Então Jó respondeu:

2 Ouvi atentamente as minhas palavras; seja isto a vossa consolação.

3 Sofrei-me, e eu falarei; e, havendo eu falado, zombai.

4 É porventura do homem que eu me queixo? Mas, ainda que assim fosse, não teria motivo de me impacientar?

5 Olhai para mim, e pasmai, e ponde a mão sobre a boca.

6 Quando me lembro disto, me perturbo, e a minha carne estremece de horror.

7 Por que razão vivem os ímpios, envelhecem, e ainda se robustecem em poder?

8 Os seus filhos se estabelecem à vista deles, e os seus descendentes perante os seus olhos.

9 As suas casas estão em paz, sem temor, e a vara de Deus não está sobre eles.

10 O seu touro gera, e não falha; pare a sua vaca, e não aborta.

11 Eles fazem sair os seus pequeninos, como a um rebanho, e suas crianças andam saltando.

12 Levantam a voz, ao som do tamboril e da harpa, e regozijam-se ao som da flauta.

13 Na prosperidade passam os seus dias, e num momento descem ao Seol.

14 Eles dizem a Deus: retira-te de nós, pois não desejamos ter conhecimento dos teus caminhos.

15 Que é o Todo-Poderoso, para que nós o sirvamos? E que nos aproveitará, se lhe fizermos orações?

16 Vede, porém, que eles não têm na mão a prosperidade; esteja longe de mim o conselho dos ímpios!

17 Quantas vezes sucede que se apague a lâmpada dos ímpios? que lhes sobrevenha a sua destruição? que Deus na sua ira lhes reparta dores?

18 que eles sejam como a palha diante do vento, e como a pragana, que o redemoinho arrebata?

19 Deus, dizeis vós, reserva a iniqüidade do pai para seus filhos, mas é a ele mesmo que Deus deveria punir, para que o conheça.

20 Vejam os seus próprios olhos a sua ruína, e beba ele do furor do Todo-Poderoso.

21 Pois, que lhe importa a sua casa depois de morto, quando lhe for cortado o número dos seus meses?

22 Acaso se ensinará ciência a Deus, a ele que julga os excelsos?

23 Um morre em plena prosperidade, inteiramente sossegado e tranqüilo;

24 com os seus baldes cheios de leite, e a medula dos seus ossos umedecida.

25 Outro, ao contrário, morre em amargura de alma, não havendo provado do bem.

26 Juntamente jazem no pó, e os vermes os cobrem.

27 Eis que conheço os vossos pensamentos, e os maus intentos com que me fazeis injustiça.

28 Pois dizeis: Onde está a casa do príncipe, e onde a tenda em que morava o ímpio?

29 Porventura não perguntastes aos viandantes? e não aceitais o seu testemunho,

30 de que o mau é preservado no dia da destruição, e poupado no dia do furor?

31 Quem acusará diante dele o seu caminho? e quem lhe dará o pago do que fez?

32 Ele é levado para a sepultura, e vigiam-lhe o túmulo.

33 Os torrões do vale lhe são doces, e o seguirão todos os homens, como ele o fez aos inumeráveis que o precederam.

34 Como, pois, me ofereceis consolações vãs, quando nas vossas respostas só resta falsidade?