1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

1 E prosseguindo Jó no seu discurso, disse:

2 Ah! quem me dera ser como eu fui nos meses do passado, como nos dias em que Deus me guardava;

3 quando a sua lâmpada luzia sobre o minha cabeça, e eu com a sua luz caminhava através das trevas;

4 como era nos dias do meu vigor, quando o íntimo favor de Deus estava sobre a minha tenda;

5 quando o Todo-Poderoso ainda estava comigo, e os meus filhos em redor de mim;

6 quando os meus passos eram banhados em leite, e a rocha me deitava ribeiros de azeite!

7 Quando eu saía para a porta da cidade, e na praça preparava a minha cadeira,

8 os moços me viam e se escondiam, e os idosos se levantavam e se punham em pé;

9 os príncipes continham as suas palavras, e punham a mão sobre a sua boca;

10 a voz dos nobres emudecia, e a língua se lhes pegava ao paladar.

11 Pois, ouvindo-me algum ouvido, me tinha por bem-aventurado; e vendo-me algum olho, dava testemunho de mim;

12 porque eu livrava o miserável que clamava, e o órfão que não tinha quem o socorresse.

13 A bênção do que estava a perecer vinha sobre mim, e eu fazia rejubilar-se o coração da viúva.

14 vestia-me da retidão, e ela se vestia de mim; como manto e diadema era a minha justiça.

15 Fazia-me olhos para o cego, e pés para o coxo;

16 dos necessitados era pai, e a causa do que me era desconhecido examinava com diligência.

17 E quebrava os caninos do perverso, e arrancava-lhe a presa dentre os dentes.

18 Então dizia eu: No meu ninho expirarei, e multiplicarei os meus dias como a areia;

19 as minhas raízes se estendem até as águas, e o orvalho fica a noite toda sobre os meus ramos;

20 a minha honra se renova em mim, e o meu arco se revigora na minha mão.

21 A mim me ouviam e esperavam, e em silêncio atendiam ao meu conselho.

22 Depois de eu falar, nada replicavam, e minha palavra destilava sobre eles;

23 esperavam-me como à chuva; e abriam a sua boca como à chuva tardia.

24 Eu lhes sorria quando não tinham confiança; e não desprezavam a luz do meu rosto;

25 eu lhes escolhia o caminho, assentava-me como chefe, e habitava como rei entre as suas tropas, como aquele que consola os aflitos.