1 Potom otevřev Job ústa svá, zlořečil dni svému.

2 Nebo mluvě Job, řekl:

3 Ó by byl zahynul ten den, v němž jsem se naroditi měl, i noc, v níž bylo řečeno: Počat jest pacholík.

4 Ten den ó by byl obrácen v temnost, aby ho byl nevyhledával Bůh shůry, a nebyl osvícen světlem.

5 Ó by jej byly zachvátily tmy a stín smrti, a aby jej byla přikvačila mračna, a předěsila horkost denní.

6 Ó by noc tu mrákota byla opanovala, aby nebyla připojena ke dnům roku, a v počet měsíců nepřišla.

7 Ó by noc ta byla osaměla, a zpěvu aby nebylo v ní.

8 Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba.

9 Ó by se byly hvězdy zatměly v soumraku jejím, a očekávajíc světla, aby ho nebyla dočekala, ani spatřila záře jitřní.

10 Nebo nezavřela dveří života mého, ani skryla trápení od očí mých.

11 Proč jsem neumřel v matce, aneb vyšed z života, proč jsem nezahynul?

12 Proč jsem vzat byl na klín, a proč jsem prsí požíval?

13 Nebo bych nyní ležel a odpočíval, spal bych a měl bych pokoj,

14 S králi a radami země, kteříž sobě vzdělávali místa pustá,

15 Aneb s knížaty, kteříž měli zlato, a domy své naplňovali stříbrem.

16 Aneb jako nedochůdče nezřetelné proč jsem nebyl, a jako nemluvňátka, kteráž světla neviděla?

17 Tamť bezbožní přestávají bouřiti, a tamť odpočívají ti, jenž v práci ustali.

18 Také i vězňové pokoj mají, a neslyší více hlasu násilníka.

19 Malý i veliký tam jsou rovni sobě, a služebník jest prost pána svého.

20 Proč Bůh dává světlo zbědovanému a život těm, kteříž jsou ducha truchlivého?

21 Kteříž očekávají smrti, a není jí, ačkoli jí hledají pilněji než skrytých pokladů?

22 Kteříž by se veselili s plésáním a radovali, když by nalezli hrob?

23 Člověku, jehož cesta skryta jest, a jehož Bůh přistřel?

24 Nebo před pokrmem mým vzdychání mé přichází, a rozchází se jako voda řvání mé.

25 To zajisté, čehož jsem se lekal, stalo se mi, a čehož jsem se obával, přišlo na mne.

26 Neměl jsem pokoje, aniž jsem se ubezpečil, ani odpočíval, až i přišlo pokušení toto.

1 Depois disso abriu Jó a sua boca, e amaldiçoou o seu dia.

2 E Jó falou, dizendo:

3 Pereça o dia em que nasci, e a noite que se disse: Foi concebido um homem!

4 Converta-se aquele dia em trevas; e Deus, lá de cima, não tenha cuidado dele, nem resplandeça sobre ele a luz.

5 Reclamem-no para si as trevas e a sombra da morte; habitem sobre ele nuvens; espante-o tudo o que escurece o dia.

6 Quanto àquela noite, dela se apodere a escuridão; e não se regozije ela entre os dias do ano; e não entre no número dos meses.

7 Ah! que estéril seja aquela noite, e nela não entre voz de regozijo.

8 Amaldiçoem-na aqueles que amaldiçoam os dias, que são peritos em suscitar o leviatã.

9 As estrelas da alva se lhe escureçam; espere ela em vão a luz, e não veja as pálpebras da manhã;

10 porquanto não fechou as portas do ventre de minha mãe, nem escondeu dos meus olhos a aflição.

11 Por que não morri ao nascer? por que não expirei ao vir à luz?

12 Por que me receberam os joelhos? e por que os seios, para que eu mamasse?

13 Pois agora eu estaria deitado e quieto; teria dormido e estaria em repouso,

14 com os reis e conselheiros da terra, que reedificavam ruínas para si,

15 ou com os príncipes que tinham ouro, que enchiam as suas casas de prata;

16 ou, como aborto oculto, eu não teria existido, como as crianças que nunca viram a luz.

17 Ali os ímpios cessam de perturbar; e ali repousam os cansados.

18 Ali os presos descansam juntos, e não ouvem a voz do exator.

19 O pequeno e o grande ali estão e o servo está livre de seu senhor.

20 Por que se concede luz ao aflito, e vida aos amargurados de alma;

21 que anelam pela morte sem que ela venha, e cavam em procura dela mais do que de tesouros escondidos;

22 que muito se regozijam e exultam, quando acham a sepultura?

23 Sim, por que se concede luz ao homem cujo caminho está escondido, e a quem Deus cercou de todos os lados?

24 Pois em lugar de meu pão vem o meu suspiro, e os meus gemidos se derramam como água.

25 Porque aquilo que temo me sobrevém, e o que receio me acontece.

26 Não tenho repouso, nem sossego, nem descanso; mas vem a perturbação.