1 A když přestali ti tři muži odpovídati Jobovi, proto že se spravedlivý sobě zdál,

2 Tedy rozpáliv se hněvem Elihu, syn Barachele Buzitského z rodu Syrského, na Joba, rozhněval se, proto že spravedlivější pravil býti duši svou nad Boha.

3 Ano i na ty tři z přátel jeho roznítil se hněv jeho, proto že nenalézajíce odpovědi, však potupovali Joba.

4 Nebo Elihu očekával na Joba a na ně s řečí, proto že starší byli věkem než on.

5 Ale vida Elihu, že nebylo žádné odpovědi v ústech těch tří mužů, zažhl se v hněvě svém.

6 I mluvil Elihu syn Barachele Buzitského, řka: Já jsem nejmladší, vy pak jste starci, pročež ostýchaje se, nesměl jsem vám oznámiti zdání svého.

7 Myslil jsem: Staří mluviti budou, a mnoho let mající v známost uvedou moudrost.

8 Ale vidím, že Duch Boží v člověku a nadšení Všemohoucího činí lidi rozumné.

9 Slavní ne vždycky jsou moudří, aniž starci vždycky rozumějí soudu.

10 A protož pravím: Poslouchejte mne, oznámím i já také zdání své.

11 Aj, očekával jsem na slova vaše, poslouchal jsem důvodů vašich dotud, dokudž jste vyhledávali řeči,

12 A bedlivě vás soudě, spatřil jsem, že žádného není, kdo by Joba přemohl, není z vás žádného, ješto by odpovídal řečem jeho.

13 Ale díte snad: Nalezli jsme moudrost, Bůh silný stihá jej, ne člověk.

14 Odpovím: Ač Job neobracel proti mně řeči, a však slovy vašimi nebudu jemu odpovídati.

15 Bojí se, neodpovídají více, zavrhli od sebe slova.

16 Čekal jsem zajisté, však poněvadž nemluví, ale mlčí, a neodpovídají více,

17 Odpovím i já také za sebe, oznámím zdání své i já.

18 Nebo pln jsem řečí, těsno ve mně duchu života mého.

19 Aj, břicho mé jest jako mest nemající průduchu, jako sudové noví rozpuklo by se.

20 Mluviti budu, a vydchnu sobě, otevru rty své, a odpovídati budu.

21 Nebuduť pak šetřiti osoby žádného, a k člověku bez proměňování jména mluviti budu.

22 Nebo neumím jmen proměňovati, nebo tudíž by mne zachvátil stvořitel můj.

1 E aqueles três homens cessaram de responder a Jó; porque era justo aos seus próprios olhos.

2 Então se acendeu a ira de Eliú, filho de Baraquel, o buzita, da família de Rão; acendeu-se a sua ira contra Jó, porque este se justificava a si mesmo, e não a Deus.

3 Também contra os seus três amigos se acendeu a sua ira, porque não tinham achado o que responder, e contudo tinham condenado a Jó.

4 Ora, Eliú havia esperado para falar a Jó, porque eles eram mais idosos do que ele.

5 Quando, pois, Eliú viu que não havia resposta na boca daqueles três homens, acendeu-se-lhe a ira.

6 Então respondeu Eliú, filho de Baraquel, o buzita, dizendo: Eu sou de pouca idade, e vós sois, idosos; arreceei-me e temi de vos declarar a minha opinião.

7 Dizia eu: Falem os dias, e a multidão dos anos ensine a sabedoria.

8 Há, porém, um espírito no homem, e o sopro do Todo-Poderoso o faz entendido.

9 Não são os velhos que são os sábios, nem os anciãos que entendem o que é reto.

10 Pelo que digo: Ouvi-me, e também eu declararei a minha opinião.

11 Eis que aguardei as vossas palavras, escutei as vossas considerações, enquanto buscáveis o que dizer.

12 Eu, pois, vos prestava toda a minha atenção, e eis que não houve entre vós quem convencesse a Jó, nem quem respondesse às suas palavras;

13 pelo que não digais: Achamos a sabedoria; Deus é que pode derrubá-lo, e não o homem.

14 Ora ele não dirigiu contra mim palavra alguma, nem lhe responderei com as vossas palavras.

15 Estão pasmados, não respondem mais; faltam-lhes as palavras.

16 Hei de eu esperar, porque eles não falam, porque já pararam, e não respondem mais?

17 Eu também darei a minha resposta; eu também declararei a minha opinião.

18 Pois estou cheio de palavras; o espírito dentro de mim me constrange.

19 Eis que o meu peito é como o mosto, sem respiradouro, como odres novos que estão para arrebentar.

20 Falarei, para que ache alívio; abrirei os meus lábios e responderei:

21 Que não faça eu acepção de pessoas, nem use de lisonjas para com o homem.

22 Porque não sei usar de lisonjas; do contrário, em breve me levaria o meu Criador.