1 Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.

2 Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.

3 Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.

4 Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.

5 Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.

6 Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.

7 K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,

8 (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.

9 Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.

10 Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,

11 A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.

12 Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.

13 Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.

14 Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,

15 A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.

16 Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.

17 Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.

18 Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.

19 Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.

20 Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:

21 Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.

22 Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.

23 Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.

24 Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.

25 V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.

26 Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.

27 Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.

28 Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.

29 Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.

30 Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.

31 Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.

32 On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.

33 Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.

34 Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.

35 Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.

1 Bendize, ó minha alma, ao Senhor! Senhor, Deus meu, tu és magnificentíssimo! Estás vestido de honra e de majestade,

2 tu que te cobres de luz como de um manto, que estendes os céus como uma cortina.

3 És tu que pões nas águas os vigamentos da tua morada, que fazes das nuvens o teu carro, que andas sobre as asas do vento;

4 que fazes dos ventos teus mensageiros, dum fogo abrasador os teus ministros.

5 Lançaste os fundamentos da terra, para que ela não fosse abalada em tempo algum.

6 Tu a cobriste do abismo, como dum vestido; as águas estavam sobre as montanhas.

7 À tua repreensão fugiram; à voz do teu trovão puseram-se em fuga.

8 Elevaram-se as montanhas, desceram os vales, até o lugar que lhes determinaste.

9 Limite lhes traçaste, que não haviam de ultrapassar, para que não tornassem a cobrir a terra.

10 És tu que nos vales fazes rebentar nascentes, que correm entre as colinas.

11 Dão de beber a todos os animais do campo; ali os asnos monteses matam a sua sede.

12 Junto delas habitam as aves dos céus; dentre a ramagem fazem ouvir o seu canto.

13 Da tua alta morada regas os montes; a terra se farta do fruto das tuas obras.

14 Fazes crescer erva para os animais, e a verdura para uso do homem, de sorte que da terra tire o alimento,

15 o vinho que alegra o seu coração, o azeite que faz reluzir o seu rosto, e o pão que lhe fortalece o coração.

16 Saciam-se as árvores do Senhor, os cedros do Líbano que ele plantou,

17 nos quais as aves se aninham, e a cegonha, cuja casa está nos ciprestes.

18 Os altos montes são um refúgio para as cabras montesas, e as rochas para os querogrilos.

19 Designou a lua para marcar as estações; o sol sabe a hora do seu ocaso.

20 Fazes as trevas, e vem a noite, na qual saem todos os animais da selva.

21 Os leões novos os animais bramam pela presa, e de Deus buscam o seu sustento.

22 Quando nasce o sol, logo se recolhem e se deitam nos seus covis.

23 Então sai o homem para a sua lida e para o seu trabalho, até a tarde.

24 Ó Senhor, quão multiformes são as tuas obras! Todas elas as fizeste com sabedoria; a terra está cheia das tuas riquezas.

25 Eis também o vasto e espaçoso mar, no qual se movem seres inumeráveis, animais pequenos e grandes.

26 Ali andam os navios, e o leviatã que formaste para nele folgar.

27 Todos esperam de ti que lhes dês o sustento a seu tempo.

28 Tu lho dás, e eles o recolhem; abres a tua mão, e eles se fartam de bens.

29 Escondes o teu rosto, e ficam perturbados; se lhes tiras a respiração, morrem, e voltam para o seu pó.

30 Envias o teu fôlego, e são criados; e assim renovas a face da terra.

31 Permaneça para sempre a glória do Senhor; regozije-se o Senhor nas suas obras;

32 ele olha para a terra, e ela treme; ele toca nas montanhas, e elas fumegam.

33 Cantarei ao Senhor enquanto eu viver; cantarei louvores ao meu Deus enquanto eu existir.

34 Seja-lhe agradável a minha meditação; eu me regozijarei no Senhor.

35 Sejam extirpados da terra os pecadores, e não subsistam mais os ímpios. Bendize, ó minha alma, ao Senhor. Louvai ao Senhor.