1 A odpovídaje Job, řekl:

2 Poslouchejte pilně řeči mé, a bude mi to za potěšení od vás.

3 Postrpte mne, abych i já mluvil, a když odmluvím, posmívejž se.

4 Zdaliž já před člověkem naříkám? A poněvadž jest proč, jakž nemá býti ssoužen duch můj?

5 Pohleďte na mne, a užasněte se, a položte prst na ústa.

6 Ano já sám, když rozvažuji své bídy, tedy se děsím, a spopadá tělo mé hrůza.

7 Proč bezbožní živi jsou, k věku starému přicházejí, též i bohatnou?

8 Símě jejich stálé jest před oblíčejem jejich s nimi, a rodina jejich před očima jejich.

9 Domové jejich bezpečni jsou před strachem, aniž metla Boží na nich.

10 Býk jejich připouštín bývá, ale ne na prázdno; kráva jejich rodí, a nepotracuje plodu.

11 Vypouštějí jako stádo maličké své, a synové jejich poskakují.

12 Povyšují hlasu při bubnu a harfě, a veselí se k zvuku muziky.

13 Tráví v štěstí dny své, a v okamžení do hrobu sstupují.

14 Kteříž říkají Bohu silnému: Odejdi od nás, nebo známosti cest tvých neoblibujeme.

15 Kdo jest Všemohoucí, abychom sloužili jemu? A jaký toho zisk, že bychom se modlili jemu?

16 Ale pohleď, že není v moci jejich štěstí jejich, pročež rada bezbožných vzdálena jest ode mne.

17 Často-liž svíce bezbožných hasne? Přichází-liž na ně bída jejich? Poděluje-liž je bolestmi Bůh v hněvě svém?

18 Bývají-liž jako plevy před větrem, a jako drtiny, kteréž zachvacuje vicher?

19 Odkládá-liž Bůh synům bezbožníka nepravost jeho? Odplacuje-liž jemu tak, aby to znáti mohl,

20 A aby viděly oči jeho neštěstí jeho, a prchlivost Všemohoucího že by pil?

21 O dům pak jeho po něm jaká jest péče jeho, když počet měsíců jeho bude umenšen?

22 Zdali Boha silného kdo učiti bude umění, kterýž sám vysokosti soudí?

23 Tento umírá v síle dokonalosti své, všelijak bezpečný a pokojný.

24 Prsy jeho plné jsou mléka, a mozk kostí jeho svlažován bývá.

25 Jiný pak umírá v hořkosti ducha, kterýž nikdy nejídal s potěšením.

26 Jednostejně v prachu lehnou, a červy se rozlezou.

27 Aj, známť myšlení vaše, a chytrosti, kteréž proti mně neprávě vymýšlíte.

28 Nebo pravíte: Kde jest dům urozeného? A kde stánek příbytků bezbožných?

29 Což jste se netázali jdoucích cestou? Zkušení-liž aspoň jejich nepovolíte,

30 Že v den neštěstí ochranu mívá bezbožný, v den, pravím, rozhněvání přistřín bývá?

31 Kdo jemu oznámí zjevně cestu jeho? Aneb za to, co činil, kdo jemu odplatí?

32 A však i on k hrobu vyprovozen bude, a tam zůstane.

33 Sladnou jemu hrudy údolí, nadto za sebou všecky lidi táhne, těch pak, kteříž ho předešli, není počtu.

34 Hle, jak vy mne marně troštujete, nebo v odpovědech vašich nezůstává než faleš.

1 Respondeu, porém, Jó, dizendo:

2 Ouvi atentamente as minhas razões; e isto vos sirva de consolação.

3 Sofrei-me, e eu falarei; e havendo eu falado, zombai.

4 Porventura eu me queixo de algum homem? Porém, ainda que assim fosse, por que não se angustiaria o meu espírito?

5 Olhai para mim, e pasmai; e ponde a mão sobre a boca.

6 Porque, quando me lembro disto me perturbo, e a minha carne é sobressaltada de horror.

7 Por que razão vivem os ímpios, envelhecem, e ainda se robustecem em poder?

8 A sua descendência se estabelece com eles perante a sua face; e os seus renovos perante os seus olhos.

9 As suas casas têm paz, sem temor; e a vara de Deus não está sobre eles.

10 O seu touro gera, e não falha; pare a sua vaca, e não aborta.

11 Fazem sair as suas crianças, como a um rebanho, e seus filhos andam saltando.

12 Levantam a voz, ao som do tamboril e da harpa, e alegram-se ao som do órgão.

13 Na prosperidade gastam os seus dias, e num momento descem à sepultura.

14 E, todavia, dizem a Deus: Retira-te de nós; porque não desejamos ter conhecimento dos teus caminhos.

15 Quem é o Todo-Poderoso, para que nós o sirvamos? E que nos aproveitará que lhe façamos orações?

16 Vede, porém, que a prosperidade não está nas mãos deles; esteja longe de mim o conselho dos ímpios!

17 Quantas vezes sucede que se apaga a lâmpada dos ímpios, e lhes sobrevém a sua destruição? E Deus na sua ira lhes reparte dores!

18 Porque são como a palha diante do vento, e como a pragana, que arrebata o redemoinho.

19 Deus guarda a sua violência para seus filhos, e dá-lhe o pago, para que o conheça.

20 Seus olhos verão a sua ruína, e ele beberá do furor do Todo-Poderoso.

21 Por que, que prazer teria na sua casa, depois de morto, cortando-se-lhe o número dos seus meses?

22 Porventura a Deus se ensinaria conhecimento, a ele que julga os excelsos?

23 Um morre na força da sua plenitude, estando inteiramente sossegado e tranquilo.

24 Com seus baldes cheios de leite, e a medula dos seus ossos umedecida.

25 E outro, ao contrário, morre na amargura do seu coração, não havendo provado do bem.

26 Juntamente jazem no pó, e os vermes os cobrem.

27 Eis que conheço bem os vossos pensamentos; e os maus intentos com que injustamente me fazeis violência.

28 Porque direis: Onde está a casa do príncipe, e onde a tenda em que moravam os ímpios?

29 Porventura não perguntastes aos que passam pelo caminho, e não conheceis os seus sinais,

30 Que o mau é preservado para o dia da destruição; e arrebatado no dia do furor?

31 Quem acusará diante dele o seu caminho, e quem lhe dará o pago do que faz?

32 Finalmente é levado à sepultura, e vigiam-lhe o túmulo.

33 Os torrões do vale lhe são doces, e o seguirão todos os homens; e adiante dele foram inumeráveis.

34 Como, pois, me consolais com vaidade? Pois nas vossas respostas ainda resta a transgressão.