1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

1 E prosseguiu Jó no seu discurso, dizendo:

2 Ah! Quem me dera ser como eu fui nos meses passados, como nos dias em que Deus me guardava!

3 Quando fazia resplandecer a sua lâmpada sobre a minha cabeça e quando eu pela sua luz caminhava pelas trevas.

4 Como fui nos dias da minha mocidade, quando o segredo de Deus estava sobre a minha tenda;

5 Quando o Todo-Poderoso ainda estava comigo, e os meus filhos em redor de mim.

6 Quando lavava os meus passos na manteiga, e da rocha me corriam ribeiros de azeite;

7 Quando eu saía para a porta da cidade, e na rua fazia preparar a minha cadeira,

8 Os moços me viam, e se escondiam, e até os idosos se levantavam e se punham em pé;

9 Os príncipes continham as suas palavras, e punham a mão sobre a sua boca;

10 A voz dos nobres se calava, e a sua língua apegava-se ao seu paladar.

11 Ouvindo-me algum ouvido, me tinha por bem-aventurado; vendo-me algum olho, dava testemunho de mim;

12 Porque eu livrava o miserável, que clamava, como também o órfão que não tinha quem o socorresse.

13 A bênção do que ia perecendo vinha sobre mim, e eu fazia que rejubilasse o coração da viúva.

14 Vestia-me da justiça, e ela me servia de vestimenta; como manto e diadema era a minha justiça.

15 Eu me fazia de olhos para o cego, e de pés para o coxo.

16 Dos necessitados era pai, e as causas de que eu não tinha conhecimento inquiria com diligência.

17 E quebrava os queixos do perverso, e dos seus dentes tirava a presa.

18 E dizia: No meu ninho expirarei, e multiplicarei os meus dias como a areia.

19 A minha raiz se estendia junto às águas, e o orvalho permanecia sobre os meus ramos;

20 A minha honra se renovava em mim, e o meu arco se reforçava na minha mão.

21 Ouviam-me e esperavam, e em silêncio atendiam ao meu conselho.

22 Havendo eu falado, não replicavam, e minhas razões destilavam sobre eles;

23 Porque me esperavam, como à chuva; e abriam a sua boca, como à chuva tardia.

24 Se eu ria para eles, não o criam, e a luz do meu rosto não faziam abater;

25 Eu escolhia o seu caminho, assentava-me como chefe, e habitava como rei entre as suas tropas; como aquele que consola os que pranteiam.