1 Odpovídaje pak Job, řekl:

2 Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.

3 Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.

4 Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

5 Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?

6 Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?

7 Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.

8 Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,

9 Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.

10 Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.

11 Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?

12 Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?

13 Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,

14 Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?

15 Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,

16 Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.

17 V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.

18 Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.

19 To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,

20 Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.

21 Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.

22 Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?

23 Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?

24 Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.

25 Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?

26 Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?

27 Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.

28 A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.

29 Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.

30 A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?

1 Então Jó respondeu, dizendo:

2 Oh! Se a minha mágoa retamente se pesasse, e a minha miséria juntamente se pusesse numa balança!

3 Porque, na verdade, mais pesada seria, do que a areia dos mares; por isso é que as minhas palavras têm sido engolidas.

4 Porque as flechas do Todo-Poderoso estão em mim, cujo ardente veneno suga o meu espírito; os terrores de Deus se armam contra mim.

5 Porventura zurrará o jumento montês junto à relva? Ou mugirá o boi junto ao seu pasto?

6 Ou comer-se-á sem sal o que é insípido? Ou haverá gosto na clara do ovo?

7 A minha alma recusa tocá-las, pois são para mim como comida repugnante.

8 Quem dera que se cumprisse o meu desejo, e que Deus me desse o que espero!

9 E que Deus quisesse quebrantar-me, e soltasse a sua mão, e me acabasse!

10 Isto ainda seria a minha consolação, e me refrigeraria no meu tormento, não me poupando ele; porque não ocultei as palavras do Santo.

11 Qual é a minha força, para que eu espere? Ou qual é o meu fim, para que tenha ainda paciência?

12 É porventura a minha força a força da pedra? Ou é de cobre a minha carne?

13 Está em mim a minha ajuda? Ou desamparou-me a verdadeira sabedoria?

14 Ao que está aflito devia o amigo mostrar compaixão, ainda ao que deixasse o temor do Todo-Poderoso.

15 Meus irmãos aleivosamente me trataram, como um ribeiro, como a torrente dos ribeiros que passam,

16 Que estão encobertos com a geada, e neles se esconde a neve,

17 No tempo em que se derretem com o calor, se desfazem, e em se aquentando, desaparecem do seu lugar.

18 Desviam-se as veredas dos seus caminhos; sobem ao vácuo, e perecem.

19 Os caminhantes de Tema os veem; os passageiros de Sabá esperam por eles.

20 Ficam envergonhados, por terem confiado e, chegando ali, se confundem.

21 Agora sois semelhantes a eles; vistes o terror, e temestes.

22 Acaso disse eu: Dai-me ou oferecei-me presentes de vossos bens?

23 Ou livrai-me das mãos do opressor? Ou redimi-me das mãos dos tiranos?

24 Ensinai-me, e eu me calarei; e fazei-me entender em que errei.

25 Oh! Quão fortes são as palavras da boa razão! Mas que é o que censura a vossa repreensão?

26 Porventura buscareis palavras para me repreenderdes, visto que as razões do desesperado são como vento?

27 Mas antes lançais sortes sobre o órfão; e cavais uma cova para o amigo.

28 Agora, pois, se sois servidos, olhai para mim; e vede se minto em vossa presença.

29 Voltai, pois, não haja iniquidade; tornai-vos, digo, que ainda a minha justiça aparecerá nisso.

30 Há porventura iniquidade na minha língua? Ou não poderia o meu paladar distinguir coisas iníquas?