1 A odpovídaje Zofar Naamatský, řekl:

2 Zdaliž k mnohým slovům nemá odpovědíno býti? Aneb zdali člověk mnohomluvný práv zůstane?

3 Žváním svým lidi zaměstknáváš, a posmíváš se, aniž jest, kdo by tě zahanbil.

4 Nebo jsi řekl: Čisté jest učení mé, a čist jsem, ó Bože, před očima tvýma.

5 Ješto, ó kdyby Bůh mluvil, a otevřel rty své proti tobě,

6 Aťby oznámil tajemství moudrosti, že dvakrát většího trestání zasloužil jsi. A věz, že se Bůh zapomněl na tebe pro nepravost tvou.

7 Zdaliž ty stižitelnosti Boží dosáhneš, aneb dokonalost Všemohoucího vystihneš?

8 Vyšší jest nebes, což učiníš? Hlubší než peklo, jakž porozumíš?

9 Delší jest míra její než země, a širší než moře.

10 Bude-li pléniti neb zavírati aneb ssužovati, kdo se na něj bude domlouvati?

11 Poněvadž zná lidskou marnost, a vidí nepravost, což by tomu rozuměti neměl?

12 Tak aby muž nesmyslný nabyl rozumu, ačkoli člověk jest jako hřebec z divokého osla zplozený.

13 Jestliže ty nastrojíš srdce své, a ruce své k němu vztáhneš;

14 Byla-li by nepravost v ruce tvé, vzdal ji od sebe, aniž dopouštěj bydliti v staních svých nešlechetnosti:

15 Tedy jistě pozdvihneš tváři své z poškvrny, a budeš nepohnutý, aniž se báti budeš.

16 Nebo se na těžkost zapomeneš, na niž jako na vody, kteréž pominuly, zpomínati budeš.

17 K tomu nad poledne jasný nastaneť čas; zatmíš-li se pak, jitru podobný budeš.

18 Budeš i mysli doufanlivé, maje naději; stánek roztáhneš, i bezpečně spáti budeš.

19 A tak v pokoji budeš, aniž tě kdo předěsí, a mnozí tváři tvé kořiti se budou.

20 Oči pak bezbožných zkaženy budou, a utíkání jim zhyne; nadto naděje jejich bude jako dchnutí člověka.

1 Tsophar de Naama prit la parole et dit:

2 Cette multitude de paroles ne trouvera-t-elle point de réponse, Et suffira-t-il d'être un discoureur pour avoir raison?

3 Tes vains propos feront-ils taire les gens? Te moqueras-tu, sans que personne te confonde?

4 Tu dis: Ma manière de voir est juste, Et je suis pur à tes yeux.

5 Oh! si Dieu voulait parler, S'il ouvrait les lèvres pour te répondre,

6 Et s'il te révélait les secrets de sa sagesse, De son immense sagesse, Tu verrais alors qu'il ne te traite pas selon ton iniquité.

7 Prétends-tu sonder les pensées de Dieu, Parvenir à la connaissance parfaite du Tout-Puissant?

8 Elle est aussi haute que les cieux: que feras-tu? Plus profonde que le séjour des morts: que sauras-tu?

9 La mesure en est plus longue que la terre, Elle est plus large que la mer.

10 S'il passe, s'il saisit, S'il traîne à son tribunal, qui s'y opposera?

11 Car il connaît les vicieux, Il voit facilement les coupables.

12 L'homme, au contraire, a l'intelligence d'un fou, Il est né comme le petit d'un âne sauvage.

13 Pour toi, dirige ton coeur vers Dieu, Etends vers lui tes mains,

14 Eloigne-toi de l'iniquité, Et ne laisse pas habiter l'injustice sous ta tente.

15 Alors tu lèveras ton front sans tache, Tu seras ferme et sans crainte;

16 Tu oublieras tes souffrances, Tu t'en souviendras comme des eaux écoulées.

17 Tes jours auront plus d'éclat que le soleil à son midi, Tes ténèbres seront comme la lumière du matin,

18 Tu seras plein de confiance, et ton attente ne sera plus vaine; Tu regarderas autour de toi, et tu reposeras en sûreté.

19 Tu te coucheras sans que personne ne te trouble, Et plusieurs caresseront ton visage.

20 Mais les yeux des méchants seront consumés; Pour eux point de refuge; La mort, voilà leur espérance!