1 Dýchání mé ruší se, dnové moji hynou, hrobu blízký jsem.
2 Jistě posměvači jsou u mne, a pro jejich mne kormoucení nepřichází ani sen na oči mé.
3 Postav mi, prosím, rukojmě za sebe; kdo jest ten, nechť mi na to ruky podá.
4 Nebo srdce jejich přikryl jsi, aby nerozuměli, a protož jich nepovýšíš.
5 Kdož pochlebuje bližním, oči synů jeho zhynou.
6 Jistě vystavil mne za přísloví lidem, a za divadlo všechněm,
7 Tak že pro žalost pošly oči mé, a oudové moji všickni stínu jsou podobni.
8 Užasnouť se nad tím upřímí, a však nevinný proti pokrytci vždy se zsilovati bude.
9 Přídržeti se bude, pravím, spravedlivý cesty své, a ten, jenž jest čistých rukou, posilní se více.
10 Tolikéž i vy všickni obraťte se, a poďte, prosím; neboť nenacházím mezi vámi moudrého.
11 Dnové moji pomíjejí, myšlení má mizejí, přemyšlování, pravím, srdce mého.
12 Noc mi obracejí v den, a světla denního ukracují pro přítomnost temností.
13 Abych pak čeho i očekával, hrob bude dům můj, ve tmě usteli ložce své.
14 Jámu nazovu otcem svým, matkou pak a sestrou svou červy.
15 Kdež jest tedy očekávání mé? A kdo to, čím bych se troštoval, spatří?
16 Do skrýší hrobu sstoupí, poněvadž jest všechněm v prachu země odpočívati.
1 Mon souffle se perd, Mes jours s'éteignent, Le sépulcre m'attend.
2 Je suis environné de moqueurs, Et mon oeil doit contempler leurs insultes.
3 Sois auprès de toi-même ma caution; Autrement, qui répondrait pour moi?
4 Car tu as fermé leur coeur à l'intelligence; Aussi ne les laisseras-tu pas triompher.
5 On invite ses amis au partage du butin, Et l'on a des enfants dont les yeux se consument.
6 Il m'a rendu la fable des peuples, Et ma personne est un objet de mépris.
7 Mon oeil est obscurci par la douleur; Tous mes membres sont comme une ombre.
8 Les hommes droits en sont stupéfaits, Et l'innocent se soulève contre l'impie.
9 Le juste néanmoins demeure ferme dans sa voie, Celui qui a les mains pures se fortifie de plus en plus.
10 Mais vous tous, revenez à vos mêmes discours, Et je ne trouverai pas un sage parmi vous.
11 Quoi! mes jours sont passés, mes projets sont anéantis, Les projets qui remplissaient mon coeur...
12 Et ils prétendent que la nuit c'est le jour, Que la lumière est proche quand les ténèbres sont là!
13 C'est le séjour des morts que j'attends pour demeure, C'est dans les ténèbres que je dresserai ma couche;
14 Je crie à la fosse: Tu es mon père! Et aux vers: Vous êtes ma mère et ma soeur!
15 Mon espérance, où donc est-elle? Mon espérance, qui peut la voir?
16 Elle descendra vers les portes du séjour des morts, Quand nous irons ensemble reposer dans la poussière.