1 Ještě dále Job vedl řeč svou, a řekl:

2 Ó bych byl jako za časů předešlých, za dnů, v nichž mne Bůh zachovával,

3 Dokudž svítil svící svou nad hlavou mou, při jehož světle chodíval jsem v temnostech,

4 Tak jako jsem byl za dnů mladosti své, dokudž přívětivost Boží byla v stanu mém,

5 Dokudž ještě Všemohoucí byl se mnou, a všudy vůkol mne dítky mé,

6 Když šlepěje mé máslem oplývaly, a skála vylévala mi prameny oleje,

7 Když jsem vycházel k bráně skrze město, a na ulici strojíval sobě stolici svou.

8 Jakž mne spatřovali mládenci, skrývali se, starci pak povstávali a stáli.

9 Knížata choulili se v řečech, anobrž ruku kladli na ústa svá.

10 Hlas vývod se tratil, a jazyk jejich lnul k dásním jejich.

11 Nebo ucho slyše, blahoslavilo mne, a oko vida, posvědčovalo mi,

12 Že vysvobozuji chudého volajícího, a sirotka, i toho, kterýž nemá spomocníka.

13 Požehnání hynoucího přicházelo na mne, a srdce vdovy k plésání jsem vzbuzoval.

14 V spravedlnost jsem se obláčel, a ona ozdobovala mne; jako plášť a koruna byl soud můj.

15 Místo očí býval jsem slepému, a místo noh kulhavému.

16 Byl jsem otcem nuzných, a na při, jíž jsem nebyl povědom, vyptával jsem se.

17 A tak vylamoval jsem třenovní zuby nešlechetníka, a z zubů jeho vyrážel jsem loupež.

18 A protož jsem říkal: V hnízdě svém umru, a jako písek rozmnožím dny.

19 Kořen můj rozloží se při vodách, a rosa nocovati bude na ratolestech mých.

20 Sláva má mladnouti bude při mně, a lučiště mé v ruce mé obnovovati se.

21 Poslouchajíce, čekali na mne, a přestávali na radě mé.

22 Po slovu mém nic neměnili, tak na ně dštila řeč má.

23 Nebo očekávali mne jako deště, a ústa svá otvírali jako k přívalu žádostivému.

24 Žertoval-li jsem s nimi, nevěřili; pročež u vážnosti mne míti neoblevovali.

25 Přišel-li jsem kdy k nim, sedal jsem na předním místě, a tak bydlil jsem jako král v vojště, když smutných potěšuje.

1 Job prit de nouveau la parole sous forme sentencieuse et dit:

2 Oh! que ne puis-je être comme aux mois du passé, Comme aux jours où Dieu me gardait,

3 Quand sa lampe brillait sur ma tête, Et que sa lumière me guidait dans les ténèbres!

4 Que ne suis-je comme aux jours de ma vigueur, Où Dieu veillait en ami sur ma tente,

5 Quand le Tout-Puissant était encore avec moi, Et que mes enfants m'entouraient;

6 Quand mes pieds se baignaient dans la crème Et que le rocher répandait près de moi des ruisseaux d'huile!

7 Si je sortais pour aller à la porte de la ville, Et si je me faisais préparer un siège dans la place,

8 Les jeunes gens se retiraient à mon approche, Les vieillards se levaient et se tenaient debout.

9 Les princes arrêtaient leurs discours, Et mettaient la main sur leur bouche;

10 La voix des chefs se taisait, Et leur langue s'attachait à leur palais.

11 L'oreille qui m'entendait me disait heureux, L'oeil qui me voyait me rendait témoignage;

12 Car je sauvais le pauvre qui implorait du secours, Et l'orphelin qui manquait d'appui.

13 La bénédiction du malheureux venait sur moi; Je remplissais de joie le coeur de la veuve.

14 Je me revêtais de la justice et je lui servais de vêtement, J'avais ma droiture pour manteau et pour turban.

15 J'étais l'oeil de l'aveugle Et le pied du boiteux.

16 J'étais le père des misérables, J'examinais la cause de l'inconnu;

17 Je brisais la mâchoire de l'injuste, Et j'arrachais de ses dents la proie.

18 Alors je disais: Je mourrai dans mon nid, Mes jours seront abondants comme le sable;

19 L'eau pénétrera dans mes racines, La rosée passera la nuit sur mes branches;

20 Ma gloire reverdira sans cesse, Et mon arc rajeunira dans ma main.

21 On m'écoutait et l'on restait dans l'attente, On gardait le silence devant mes conseils.

22 Après mes discours, nul ne répliquait, Et ma parole était pour tous une bienfaisante rosée;

23 Ils comptaient sur moi comme sur la pluie, Ils ouvraient la bouche comme pour une pluie du printemps.

24 Je leur souriais quand ils perdaient courage, Et l'on ne pouvait chasser la sérénité de mon front.

25 J'aimais à aller vers eux, et je m'asseyais à leur tête; J'étais comme un roi au milieu d'une troupe, Comme un consolateur auprès des affligés.