1 Odpovídaje pak Job, řekl:

2 Ó kdyby pilně zváženo bylo hořekování mé, a bída má na váze aby spolu vyzdvižena byla.

3 Jistě že by se nad písek mořský těžší ukázala, pročež mi se i slov nedostává.

4 Nebo střely Všemohoucího vězí ve mně, jejichž jed vysušil ducha mého, a hrůzy Boží bojují proti mně.

5 Zdaliž řve divoký osel nad mladistvou travou? Řve-liž vůl nad picí svou?

6 Zdaliž jedí to, což neslaného jest, bez soli? Jest-liž chut v věci slzké?

7 Ach, kterýchž se ostýchala dotknouti duše má, ty jsou již bolesti těla mého.

8 Ó by se naplnila žádost má, a aby to, čehož očekávám, dal Bůh,

9 Totiž, aby se líbilo Bohu setříti mne, vztáhnouti ruku svou, a zahladiti mne.

10 Neboť mám ještě, čím bych se potěšoval, (ačkoli hořím bolestí, aniž mne Bůh co lituje), že jsem netajil řečí Nejsvětějšího.

11 Nebo jaká jest síla má, abych potrvati mohl? Aneb jaký konec můj, abych prodlel života svého?

12 Zdali síla má jest síla kamenná? Zdali tělo mé ocelivé?

13 Zdaliž pak obrany mé není při mně? Aneb zdravý soud vzdálen jest ode mne,

14 Proti tomu, jehož lítostivost k bližnímu mizí, a kterýž bázeň Všemohoucího opustil?

15 Bratří moji zmýlili mne jako potok, pominuli jako prudcí potokové,

16 Kteříž kalní bývají od ledu, a v nichž se kryje sníh.

17 V čas horka vysychají; když sucho bývá, mizejí z místa svého.

18 Sem i tam roztěkají se od toku svého obecného, v nic se obracejí a hynou.

19 To vidouce houfové jdoucích z Tema, zástupové Sabejských, jenž naději měli v nich,

20 Zastyděli se, že v nich doufali; nebo přišedše až k nim, oklamáni jsou.

21 Tak zajisté i vy byvše, nejste; vidouce potření mé, děsíte se.

22 Zdali jsem řekl: Přineste mi, aneb z zboží svého udělte darů pro mne?

23 Aneb: Vysvoboďte mne z ruky nepřítele, a z ruky násilníků vykupte mne?

24 Poučte mne, a budu mlčeti, a v čem bych bloudil, poslužte mi k srozumění.

25 Ó jak jsou pronikavé řeči upřímé! Ale co vzdělá obviňování vaše?

26 Zdali jen z slov mne viniti myslíte, a převívati řeči choulostivého?

27 Také i na sirotka se obořujete, anobrž jámu kopáte příteli svému.

28 A protož nyní chtějtež popatřiti na mne, a suďte, klamám-liť před oblíčejem vaším.

29 Napravte se, prosím, nechť není nepravostí; napravte se, pravím, a tak poznáte, žeť jest spravedlnost v té řeči mé.

30 A jest-li na jazyku mém nepravost, neměl-liž bych, čitedlen býti bíd?

1 Job prit la parole et dit:

2 Oh! s'il était possible de peser ma douleur, Et si toutes mes calamités étaient sur la balance,

3 Elles seraient plus pesantes que le sable de la mer; Voilà pourquoi mes paroles vont jusqu'à la folie!

4 Car les flèches du Tout-Puissant m'ont percé, Et mon âme en suce le venin; Les terreurs de Dieu se rangent en bataille contre moi.

5 L'âne sauvage crie-t-il auprès de l'herbe tendre? Le boeuf mugit-il auprès de son fourrage?

6 Peut-on manger ce qui est fade et sans sel? Y a-t-il de la saveur dans le blanc d'un oeuf?

7 Ce que je voudrais ne pas toucher, C'est là ma nourriture, si dégoûtante soit-elle!

8 Puisse mon voeu s'accomplir, Et Dieu veuille réaliser mon espérance!

9 Qu'il plaise à Dieu de m'écraser, Qu'il étende sa main et qu'il m'achève!

10 Il me restera du moins une consolation, Une joie dans les maux dont il m'accable: Jamais je n'ai transgressé les ordres du Saint.

11 Pourquoi espérer quand je n'ai plus de force? Pourquoi attendre quand ma fin est certaine?

12 Ma force est-elle une force de pierre? Mon corps est-il d'airain?

13 Ne suis-je pas sans ressource, Et le salut n'est-il pas loin de moi?

14 Celui qui souffre a droit à la compassion de son ami, Même quand il abandonnerait la crainte du Tout-Puissant.

15 Mes frères sont perfides comme un torrent, Comme le lit des torrents qui disparaissent.

16 Les glaçons en troublent le cours, La neige s'y précipite;

17 Viennent les chaleurs, et ils tarissent, Les feux du soleil, et leur lit demeure à sec.

18 Les caravanes se détournent de leur chemin, S'enfoncent dans le désert, et périssent.

19 Les caravanes de Théma fixent le regard, Les voyageurs de Séba sont pleins d'espoir;

20 Ils sont honteux d'avoir eu confiance, Ils restent confondus quand ils arrivent.

21 Ainsi, vous êtes comme si vous n'existiez pas; Vous voyez mon angoisse, et vous en avez horreur!

22 Vous ai-je dit: Donnez-moi quelque chose, Faites en ma faveur des présents avec vos biens,

23 Délivrez-moi de la main de l'ennemi, Rachetez-moi de la main des méchants?

24 Instruisez-moi, et je me tairai; Faites-moi comprendre en quoi j'ai péché.

25 Que les paroles vraies sont persuasives! Mais que prouvent vos remontrances?

26 Voulez-vous donc blâmer ce que j'ai dit, Et ne voir que du vent dans les discours d'un désespéré?

27 Vous accablez un orphelin, Vous persécutez votre ami.

28 Regardez-moi, je vous prie! Vous mentirais-je en face?

29 Revenez, ne soyez pas injustes; Revenez, et reconnaissez mon innocence.

30 Y a-t-il de l'iniquité sur ma langue, Et ma bouche ne discerne-t-elle pas le mal?