1 Odpověděv pak Job, řekl:
2 I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
3 A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.
4 Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
5 On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
6 On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
7 On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
8 On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
9 On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.
10 On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
11 Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
12 Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
13 Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.
14 Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
15 Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.
16 Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
17 Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
18 Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
19 Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
20 Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
21 Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
22 Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
23 Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
24 Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
25 Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
26 Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
27 Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
28 Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
29 Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
30 Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
31 Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
32 Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
33 Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
34 Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
35 Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.
1 Job prit la parole et dit:
2 Je sais bien qu'il en est ainsi; Comment l'homme serait-il juste devant Dieu?
3 S'il voulait contester avec lui, Sur mille choses il ne pourrait répondre à une seule.
4 A lui la sagesse et la toute-puissance: Qui lui résisterait impunément?
5 Il transporte soudain les montagnes, Il les renverse dans sa colère.
6 Il secoue la terre sur sa base, Et ses colonnes sont ébranlées.
7 Il commande au soleil, et le soleil ne paraît pas; Il met un sceau sur les étoiles.
8 Seul, il étend les cieux, Il marche sur les hauteurs de la mer.
9 Il a créé la Grande Ourse, l'Orion et les Pléiades, Et les étoiles des régions australes.
10 Il fait des choses grandes et insondables, Des merveilles sans nombre.
11 Voici, il passe près de moi, et je ne le vois pas, Il s'en va, et je ne l'aperçois pas.
12 S'il enlève, qui s'y opposera? Qui lui dira: Que fais-tu?
13 Dieu ne retire point sa colère; Sous lui s'inclinent les appuis de l'orgueil.
14 Et moi, comment lui répondre? Quelles paroles choisir?
15 Quand je serais juste, je ne répondrais pas; Je ne puis qu'implorer mon juge.
16 Et quand il m'exaucerait, si je l'invoque, Je ne croirais pas qu'il eût écouté ma voix,
17 Lui qui m'assaille comme par une tempête, Qui multiplie sans raison mes blessures,
18 Qui ne me laisse pas respirer, Qui me rassasie d'amertume.
19 Recourir à la force? Il est tout-puissant. A la justice? Qui me fera comparaître?
20 Suis-je juste, ma bouche me condamnera; Suis-je innocent, il me déclarera coupable.
21 Innocent! Je le suis; mais je ne tiens pas à la vie, Je méprise mon existence.
22 Qu'importe après tout? Car, j'ose le dire, Il détruit l'innocent comme le coupable.
23 Si du moins le fléau donnait soudain la mort!... Mais il se rit des épreuves de l'innocent.
24 La terre est livrée aux mains de l'impie; Il voile la face des juges. Si ce n'est pas lui, qui est-ce donc?
25 Mes jours sont plus rapides qu'un courrier; Ils fuient sans avoir vu le bonheur;
26 Ils passent comme les navires de jonc, Comme l'aigle qui fond sur sa proie.
27 Si je dis: Je veux oublier mes souffrances, Laisser ma tristesse, reprendre courage,
28 Je suis effrayé de toutes mes douleurs. Je sais que tu ne me tiendras pas pour innocent.
29 Je serai jugé coupable; Pourquoi me fatiguer en vain?
30 Quand je me laverais dans la neige, Quand je purifierais mes mains avec du savon,
31 Tu me plongerais dans la fange, Et mes vêtements m'auraient en horreur.
32 Il n'est pas un homme comme moi, pour que je lui réponde, Pour que nous allions ensemble en justice.
33 Il n'y a pas entre nous d'arbitre, Qui pose sa main sur nous deux.
34 Qu'il retire sa verge de dessus moi, Que ses terreurs ne me troublent plus;
35 Alors je parlerai et je ne le craindrai pas. Autrement, je ne suis point à moi-même.