1 Dobrořeč duše má Hospodinu. Hospodine Bože můj, velmi jsi veliký, velebnost a krásu jsi oblékl.

2 Přioděls se světlem jako rouchem, roztáhls nebesa jako kortýnu.

3 Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.

4 Kterýž činí posly své duchy, služebníky své oheň plápolající.

5 Založil zemi na sloupích jejich, tak že se nepohne na věky věků.

6 Propastí jako rouchem byl jsi ji přioděl, i nad horami stály vody.

7 K žehrání tvému rozběhly se, před hřmotem hromu tvého pospíšily,

8 (Vystoupily hory, snížilo se údolí), na místo, kteréž jsi jim založil.

9 Meze jsi položil, aby jich nepřestupovaly, ani se navracovaly k přikrývání země.

10 Kterýž vypouštíš potoky přes údolé, aby tekli mezi horami,

11 A nápoj dávali všechněm živočichům polním. Tuť uhašují oslové divocí žízeň svou.

12 Při nich hnízdí se ptactvo nebeské, a z prostřed ratolestí hlas svůj vydává.

13 Kterýž svlažuješ hory z výsostí svých, aby ovocem činů tvých sytila se země.

14 Dáváš, aby rostla tráva dobytku, a bylina ku potřebě člověku, abys tak vyvodil chléb z země,

15 A víno, jenž obveseluje srdce člověka. Činí, aby se stkvěla tvář od oleje, ano i pokrmem zdržuje život lidský.

16 Nasyceno bývá i dříví Hospodinovo, cedrové Libánští, kteréž štípil.

17 Na nichž se ptáci hnízdí, i čáp příbytek svůj má na jedlí.

18 Hory vysoké jsou kamsíků, skály útočiště králíků.

19 Učinil měsíc k jistým časům, a slunce zná západ svůj.

20 Uvodíš tmu, a bývá noc, v níž vybíhají všickni živočichové lesní:

21 Lvíčata řvoucí po loupeži, aby hledali od Boha silného pokrmu svého.

22 Když slunce vychází, zase shromažďují se, a v doupatech svých se ukládají.

23 Člověk vychází ku práci své, a k dílu svému až do večera.

24 Jak mnozí a velicí jsou skutkové tvoji, Hospodine! Všeckys je moudře učinil, plná jest země bohatství tvého.

25 V moři pak velikém a přeširokém, tamť jsou hmyzové nesčíslní, a živočichové malí i velicí.

26 Tuť bárky přecházejí i velryb, kteréhož jsi stvořil, aby v něm hrál.

27 Všecko to na tě očekává, abys jim dával pokrm časem svým.

28 Když jim dáváš, sbírají; když otvíráš ruku svou, nasyceni bývají dobrými věcmi.

29 Když skrýváš tvář svou, rmoutí se; když odjímáš ducha jejich, hynou, a v prach svůj se navracejí.

30 Vysíláš ducha svého, a zase stvořeni bývají, a obnovuješ tvář země.

31 Budiž sláva Hospodinova na věky, rozveselujž se Hospodin v skutcích svých.

32 On když pohledí na zemi, anať se třese; když se dotkne hor, anť se kouří.

33 Zpívati budu Hospodinu, dokudž jsem živ; žalmy Bohu svému zpívati budu, pokudž mne stává.

34 Libé bude přemyšlování mé o něm, jáť rozveselím se v Hospodinu.

35 Ó by hříšníci vyhynuli z země, a bezbožných aby již nebylo. Dobrořeč duše má Hospodinu. Halelujah.

1 Mon âme, bénis l'Eternel! Eternel, mon Dieu, tu es infiniment grand! Tu es revêtu d'éclat et de magnificence!

2 Il s'enveloppe de lumière comme d'un manteau; Il étend les cieux comme un pavillon.

3 Il forme avec les eaux le faîte de sa demeure; Il prend les nuées pour son char, Il s'avance sur les ailes du vent.

4 Il fait des vents ses messagers, Des flammes de feu ses serviteurs.

5 Il a établi la terre sur ses fondements, Elle ne sera jamais ébranlée.

6 Tu l'avais couverte de l'abîme comme d'un vêtement, Les eaux s'arrêtaient sur les montagnes;

7 Elles ont fui devant ta menace, Elles se sont précipitées à la voix de ton tonnerre.

8 Des montagnes se sont élevées, des vallées se sont abaissées, Au lieu que tu leur avais fixé.

9 Tu as posé une limite que les eaux ne doivent point franchir, Afin qu'elles ne reviennent plus couvrir la terre.

10 Il conduit les sources dans des torrents Qui coulent entre les montagnes.

11 Elles abreuvent tous les animaux des champs; Les ânes sauvages y étanchent leur soif.

12 Les oiseaux du ciel habitent sur leurs bords, Et font résonner leur voix parmi les rameaux.

13 De sa haute demeure, il arrose les montagnes; La terre est rassasiée du fruit de tes oeuvres.

14 Il fait germer l'herbe pour le bétail, Et les plantes pour les besoins de l'homme, Afin que la terre produise de la nourriture,

15 Le vin qui réjouit le coeur de l'homme, Et fait plus que l'huile resplendir son visage, Et le pain qui soutient le coeur de l'homme.

16 Les arbres de l'Eternel se rassasient, Les cèdres du Liban, qu'il a plantés.

17 C'est là que les oiseaux font leurs nids; La cigogne a sa demeure dans les cyprès,

18 Les montagnes élevées sont pour les boucs sauvages, Les rochers servent de retraite aux damans.

19 Il a fait la lune pour marquer les temps; Le soleil sait quand il doit se coucher.

20 Tu amènes les ténèbres, et il est nuit: Alors tous les animaux des forêts sont en mouvement;

21 Les lionceaux rugissent après la proie, Et demandent à Dieu leur nourriture.

22 Le soleil se lève: ils se retirent, Et se couchent dans leurs tanières.

23 L'homme sort pour se rendre à son ouvrage, Et à son travail, jusqu'au soir.

24 Que tes oeuvres sont en grand nombre, ô Eternel! Tu les as toutes faites avec sagesse. La terre est remplie de tes biens.

25 Voici la grande et vaste mer: Là se meuvent sans nombre Des animaux petits et grands;

26 Là se promènent les navires, Et ce léviathan que tu as formé pour se jouer dans les flots.

27 Tous ces animaux espèrent en toi, Pour que tu leur donnes la nourriture en son temps.

28 Tu la leur donnes, et ils la recueillent; Tu ouvres ta main, et ils se rassasient de biens.

29 Tu caches ta face: ils sont tremblants; Tu leur retires le souffle: ils expirent, Et retournent dans leur poussière.

30 Tu envoies ton souffle: ils sont créés, Et tu renouvelles la face de la terre.

31 Que la gloire de l'Eternel subsiste à jamais! Que l'Eternel se réjouisse de ses oeuvres!

32 Il regarde la terre, et elle tremble; Il touche les montagnes, et elles sont fumantes.

33 Je chanterai l'Eternel tant que je vivrai, Je célébrerai mon Dieu tant que j'existerai.

34 Que mes paroles lui soient agréables! Je veux me réjouir en l'Eternel.

35 Que les pécheurs disparaissent de la terre, Et que les méchants ne soient plus! Mon âme, bénis l'Eternel! Louez l'Eternel!