1 Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?

2 Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?

3 Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?

4 Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?

5 Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?

6 Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.

7 Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.

8 To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.

9 Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?

10 Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?

11 Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?

12 Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?

13 Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?

14 A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,

15 Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?

16 Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.

17 Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.

18 Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.

19 Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?

20 Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.

21 Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.

22 Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,

23 Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.

24 S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.

25 Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.

26 Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?

27 Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?

28 Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,

29 Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.

30 Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest. [ (Job 39:31) A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl: ] [ (Job 39:32) Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to. ] [ (Job 39:33) Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl: ] [ (Job 39:34) Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá. ] [ (Job 39:35) Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati. ]

1 Conheces o tempo em que as cabras monteses dão à luz nos rochedos? Observaste o parto das corças?

2 Contaste os meses de sua gravidez, e sabes o tempo de seu parto?

3 Elas se abaixam e dão cria, e se livram de suas dores.

4 Seus filhos tornam-se fortes e crescem nos campos, apartam-se delas e não voltam mais.

5 Quem pôs o asno em liberdade, quem rompeu os laços do burro selvagem?

6 Dei-lhe o deserto por morada, a planície salgada como lugar de habitação;

7 ele ri-se do tumulto da cidade, não escuta os gritos do cocheiro,

8 explora as montanhas, sua pastagem, e nela anda buscando tudo o que está verde.

9 Quererá servir-te o boi selvagem, ou quererá passar a noite em teu estábulo?

10 Porás uma corda em seu pescoço, ou fenderá ele atrás de ti os teus sulcos?

11 Fiarás nele porque sua força é grande, e lhe deixarás o cuidado de teu trabalho?

12 Contarás com ele para que te traga para a casa o que semeaste, e que te encha a tua eira?

13 A asa da avestruz bate alegremente, não tem asas nem penas bondosas...

14 Ela abandona os seus ovos na terra, e os deixa aquecer no solo,

15 não pensando que um pé poderá pisá-los e que animais selvagens poderão quebrá-los.

16 É cruel com seus filhinhos, como se não fossem seus; não se incomoda de ter sofrido em vão,

17 pois Deus lhe negou a sabedoria e não lhe abriu a inteligência.

18 Mas quando alça o vôo, ri-se do cavalo e de seu cavaleiro.

19 És tu que dás o vigor ao cavalo, e foste tu que enfeitaste seu pescoço com uma crina ondulante?

20 Que o fazes saltar como um gafanhoto, relinchando terrivelmente?

21 Orgulhoso de sua força, escava a terra com a pata, atira-se à frente das armas.

22 Ri-se do medo, nada o assusta, não recua diante da espada.

23 Sobre ele ressoa a aljava, o ferro brilhante da lança e o dardo;

24 tremendo de impaciência, devora o espaço, o som da trombeta não o deixa no lugar.

25 Ao sinal do clarim, diz: Vamos! De longe fareja a batalha, a voz troante dos chefes e o alarido dos guerreiros.

26 É graças à tua sabedoria que o falcão alça o vôo, e desdobra as suas asas em direção ao meio-dia?

27 É por tua ordem que a águia levanta o vôo, e faz seu ninho nas alturas?

28 Ela habita o rochedo, e nele passa a noite, sobre a ponta rochosa e o cimo escarpado.

29 De lá espia sua presa, seus olhos penetram as distâncias.

30 Seus filhinhos se alimentam de sangue; onde quer que haja cadáveres, ali está ela.