1 Jemuž odpovídaje Elifaz Temanský, řekl:
2 Počneme-li mluviti s tebou, neponeseš-liž toho těžce? Ale kdož by se zdržeti mohl, aby neměl mluviti?
3 Aj, učívals mnohé, a rukou opuštěných jsi posiloval.
4 Padajícího pozdvihovals řečmi svými, a kolena zemdlená jsi zmocňoval.
5 Nyní pak, jakž toto přišlo na tebe, těžce to neseš, a jakž tě dotklo, předěšen jsi.
6 Nebylo-liž náboženství tvé nadějí tvou, a upřímost cest tvých očekáváním tvým?
7 Rozpomeň se, prosím, kdo jest kdy nevinný zahynul? Aneb kde upřímí vyhlazeni jsou?
8 Jakož jsem já vídal ty, kteříž orali nepravost, a rozsívali převrácenost, že ji i žali.
9 Od dchnutí Božího hynou, a duchem prchlivosti jeho v nic obracíni bývají.
10 Řvání lva a hlas lvice a zubové mladých lvíčat setříni bývají.
11 Hyne lev, že nemá loupeže, a lvíčata mladá rozptýlena bývají.
12 Nebo i tajně doneslo se mne slovo, a pochopilo ucho mé něco maličko toho.
13 V přemyšlováních z vidění nočních, když připadá tvrdý sen na lidi,
14 Strach připadl na mne a lekání, kteréž předěsilo všecky kosti mé.
15 Duch zajisté před tváří mou šel, tak že vlasové vstávali na těle mém.
16 Zastavil se, ale neznal jsem tváři jeho; tvárnost jen byla před očima mýma. Mezi tím mlče, slyšel jsem hlas:
17 Zdaliž může člověk spravedlivějším býti než Bůh, aneb muž čistším nad toho, kterýž ho učinil?
18 Ano mezi služebníky jeho není dokonalosti, a při andělích svých zanechal nedostatku.
19 Čím více při těch, kteříž bydlejí v domích hliněných, jejichž základ jest na prachu, a setříni bývají snáze než mol.
20 Od jitra až do večera stíráni bývají, a kdož toho nerozvažují, na věky zahynou.
21 Zdaliž nepomíjí sláva jejich s nimi? Umírají, ale ne v moudrosti.
1 Elifaz de Temã tomou a palavra nestes termos:
2 Se arriscarmos uma palavra, talvez ficarás aflito, mas quem poderá impedir-me de falar?
3 Eis: exortaste muita gente, deste força a mãos débeis,
4 tuas palavras levantavam aqueles que caíam, fortificaste os joelhos vacilantes.
5 Agora que é a tua vez, enfraqueces; quando és atingido, te perturbas.
6 Não é tua piedade a tua esperança, e a integridade de tua vida, a tua segurança?
7 Lembra-te: qual o inocente que pereceu? Ou quando foram destruídos os justos?
8 Tanto quanto eu saiba, os que praticam a iniqüidades e os que semeiam sofrimento, também os colhem.
9 Ao sopro de Deus eles perecem, e são aniquilados pelo vento de seu furor.
10 Urra o leão, e seu rugido é abafado; os dentes dos leõezinhos são quebrados.
11 A fera morreu porque não tinha presa, e os filhotes da leoa são dispersados.
12 Uma palavra chegou a mim furtivamente, meu ouvido percebeu o murmúrio,
13 na confusão das visões da noite, na hora em que o sono se apodera dos humanos.
14 Assaltaram-me o medo e o terror, e sacudiram todos os meus ossos;
15 um sopro perpassou pelo meu rosto, e fez arrepiar o pêlo de minha pele.
16 Lá estava um ser - não lhe vi o rosto - como um espectro sob meus olhos.
17 Ouvi uma débil voz: Pode um homem ser justo na presença de Deus, pode um mortal ser puro diante de seu Criador?
18 Ele não confia nem em seus próprios servos; até mesmo em seus anjos encontra defeitos,
19 quanto mais em seus hóspedes das casas de argila que têm o pó por fundamento! São esmagados como uma traça;
20 entre a noite e a manhã são aniquilados; sem que neles se preste atenção, morrem para sempre.
21 Não foi arrancada a estaca da tenda deles? Morrem por não terem conhecido a sabedoria.