1 Odpověděv pak Job, řekl:
2 I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?
3 A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.
4 Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?
5 On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.
6 On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.
7 On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.
8 On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.
9 On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.
10 On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.
11 Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.
12 Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?
13 Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.
14 Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?
15 Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.
16 Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,
17 Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.
18 Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.
19 Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?
20 Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.
21 Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.
22 Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.
23 Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;
24 Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?
25 Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.
26 Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.
27 Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:
28 Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.
29 Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?
30 Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,
31 Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.
32 Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.
33 Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.
34 Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,
35 Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.
1 Jó tomou a palavra nestes termos:
2 Sim; bem sei que é assim; como poderia o homem ter razão contra Deus?
3 Se quisesse disputar com ele, não lhe responderia uma vez entre mil.
4 Deus é sábio em seu coração e poderoso, quem pode afrontá-lo impunemente?
5 Ele transporta os montes sem que estes percebam, ele os desmorona em sua cólera.
6 Sacode a terra em sua base, e suas colunas são abaladas.
7 Dá uma ordem ao sol que não se levante, põe um selo nas estrelas.
8 Ele sozinho formou a extensão dos céus, e caminha sobre as alturas do mar.
9 Ele criou a Grande Ursa, Órion, as Plêiades, e as câmaras austrais.
10 Fez maravilhas insondáveis, prodígios incalculáveis.
11 Ele passa despercebido perto de mim, toca levemente em mim sem que eu tenha percebido.
12 Quem poderá impedi-lo de arrebatar uma presa? Quem lhe dirá: Por que fazes isso?
13 De sua cólera Deus não volta atrás; diante dele jazem prosternados os auxiliares de Raab.
14 Quem sou eu para replicar-lhe, para escolher argumentos contra ele?
15 Ainda que eu tivesse razão, não responderia; pediria clemência a meu juiz.
16 Se eu o chamasse, e ele não me respondesse, não acreditaria que tivesse ouvido a minha voz;
17 ele, que me desfaz como um redemoinho, que multiplica minhas feridas sem manifestar o motivo,
18 que não me deixa tomar fôlego, mas me enche de amarguras.
19 Se se busca fortaleza, é ele o forte; se se busca o direito, quem o determinará?
20 Se eu pretendesse ser justo, minha boca me condenaria; se fosse inocente, ela me declararia perverso.
21 Inocente! Sim, eu o sou; pouco me importa a vida, desprezo a existência.
22 Pouco importa; é por isso que eu disse que ele faz perecer o inocente como o ímpio.
23 Se um flagelo causa de repente a morte, ele ri-se do desespero dos inocentes.
24 A terra está entregue nas mãos dos maus, e ele cobre com um véu os olhos de seus juízes; se não é ele, quem é pois {que faz isso}?
25 Os dias de minha vida são mais rápidos do que um corcel, fogem sem ter visto a felicidade
26 passam como as barcas de junco, como a águia que se precipita sobre a presa
27 Se decido esquecer minha queixa, abandonar meu ar triste e voltar a ser alegre,
28 temo por todos os meus tormentos, sabendo que não me absolverás.
29 Tenho certeza de ser condenado: o que me adianta cansar-me em vão?
30 Por mais que me lavasse na neve, que limpasse minhas mãos na lixívia,
31 tu me atirarias na imundície, e as minhas próprias vestes teriam horror de mim.
32 {Deus} não é um homem como eu a quem possa responder, com quem eu possa comparecer na justiça,
33 pois que não há entre nós árbitro que ponha sua mão sobre nós dois.
34 Que {Deus} retire sua vara de cima de mim, para pôr um termo a seus medonhos terrores;
35 então lhe falarei sem medo; pois, estou só comigo mesmo.