1 Jób na to odpověděl:

2 "Také dnes zní moje lkání vzpurně, vzdychám pod rukou, která mě tíží.

3 Kéž bych věděl, kde ho najdu. Vydal bych se k jeho sídlu,

4 předložil bych mu svou při a plno důkazů by podala má ústa.

5 Chtěl bych vědět, jakými slovy by odpověděl, porozumět tomu, co mi řekne.

6 Ukáže svou velkou moc, až povede spor se mnou? Nikoli, jistě by mi dopřál sluchu.

7 Jako přímý bych se před ním obhajoval, navždy unikl bych svému soudci.

8 Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu,

9 jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvídím to.

10 Zato on zná moji cestu; ať mě zkouší, vyjdu jako zlato.

11 Má noha se přidržela jeho kroků, držel jsem se jeho cesty, neodhýlil jsem se,

12 od příkazů jeho rtů jsem neodstoupil, řeči jeho úst jsem střežil víc než vlastní cíle.

13 Rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Udělá, co se mu zachce.

14 Jistě splní, co mi určil, má k tomu dost moci.

15 Proto se ho hrozím, chci mu porozumět, ale mám z něho strach.

16 Bůh naplnil úzkostí mé srdce, Všemocný mě naplnil hrůzou.

17 Jen proto jsem v temnotách provždy neumlkl, že se přede mnou zahalil mračnem.