1 Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány?

2 Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho:

3 "Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme."

4 Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu.

5 Jednou k nim promluví v hněvu, ve svém rozlícení je naplní děsem:

6 "Já jsem ustanovil svého krále na Sijónu, na své svaté hoře!"

7 Přednesu Hospodinovo rozhodnutí. On mi řekl: "Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.

8 Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země.

9 Rozdrtíš je železnou holí, rozbiješ je jak nádobu z hlíny."

10 Nuže, králové, mějte rozum, dejte na výstrahu, soudcové země!

11 Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním.

12 Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem. Blaze všem, kteří se k němu utíkají!