1 Allora Giobbe rispose e disse:

2 "Voi, certo, valete quanto un popolo, e con voi morrà la sapienza.

3 Ma del senno ne ho anch’io al par di voi, non vi son punto inferiore; e cose come codeste chi non le sa?

4 Io dunque dovrei essere il ludibrio degli amici! Io che invocavo Iddio, ed ei mi rispondeva; il ludibrio io, l’uomo giusto, integro!

5 Lo sprezzo alla sventura è nel pensiero di chi vive contento; esso è sempre pronto per coloro a cui vacilla il piede.

6 Sono invece tranquille le tende de’ ladroni e chi provoca Iddio, chi si fa un dio della propria forza, se ne sta al sicuro.

7 Ma interroga un po’ gli animali, e te lo insegneranno; gli uccelli del cielo, e te lo mostreranno;

8 o parla alla terra ed essa te lo insegnerà, e i pesci del mare te lo racconteranno.

9 Chi non sa, fra tutte queste creature, che la mano dell’Eterno ha fatto ogni cosa,

10 ch’egli tiene in mano l’anima di tutto quel che vive, e lo spirito di ogni essere umano?

11 L’orecchio non discerne esso le parole, come il palato assaggia le vivande?

12 Nei vecchi si trova la sapienza e lunghezza di giorni da intelligenza.

13 Ma in Dio stanno la saviezza e la potenza, a lui appartengono il consiglio e l’intelligenza.

14 Ecco, egli abbatte, e niuno può ricostruire; Chiude un uomo in prigione, e non v’è chi gli apra.

15 Ecco, egli trattiene le acque, e tutto inaridisce; le lascia andare, ed esse sconvolgono la terra.

16 Egli possiede la forza e l’abilità; da lui dipendono chi erra e chi fa errare.

17 Egli manda scalzi i consiglieri, colpisce di demenza i giudici.

18 Scioglie i legami dell’autorità dei re e cinge i loro fianchi di catene.

19 Manda scalzi i sacerdoti, e rovescia i potenti.

20 Priva della parola i più eloquenti, e toglie il discernimento ai vecchi.

21 Sparge lo sprezzo sui nobili, e rallenta la cintura ai forti.

22 Rivela le cose recondite, facendole uscir dalle tenebre, e trae alla luce ciò ch’è avvolto in ombra di morte.

23 Aggrandisce i popoli e li annienta, amplia le nazioni e le riconduce nei loro confini;

24 Toglie il senno ai capi della terra, e li fa errare in solitudini senza sentiero.

25 Van brancolando nelle tenebre, senza alcuna luce, e li fa barcollare come ubriachi.

1 Odpověděv pak Job, řekl:

2 V pravdě, že jste vy lidé, a že s vámi umře moudrost.

3 I jáť mám srdce jako vy, aniž jsem zpozdilejší než vy, anobrž při komž toho není?

4 Za posměch příteli svému jsem, kteréhož, když volá, vyslýchá Bůh; v posměchuť jest spravedlivý a upřímý.

5 Pochodně zavržená jest (podlé smýšlení člověka pokoje užívajícího) ten, kterýž jest blízký pádu.

6 Pokojné a bezpečné příbytky mají loupežníci ti, kteříž popouzejí Boha silného, jimž on uvodí dobré věci v ruku jejich.

7 Ano zeptej se třebas hovad, a naučí tě, aneb ptactva nebeského, a oznámí tobě.

8 Aneb rozmluv s zemí, a poučí tě, ano i ryby mořské vypravovati budou tobě.

9 Kdo nezná ze všeho toho, že ruka Hospodinova to učinila?

10 V jehož ruce jest duše všelikého živočicha, a duch každého těla lidského.

11 Zdaliž ucho slov rozeznávati nebude, tak jako dásně pokrmu okoušejí?

12 Při starcích jest moudrost, a při dlouhověkých rozumnost.

13 Nadto pak u Boha moudrost a síla, jehoť jest rada a rozumnost.

14 Jestliže on boří, nemůže zase stavíno býti; zavírá-li člověka, nemůže býti otevříno.

15 Hle, tak zastavuje vody, až i vysychají, a tak je vypouští, že podvracejí zemi.

16 U něho jest síla a bytnost, jeho jest ten, kterýž bloudí, i kterýž v blud uvodí.

17 On uvodí rádce v nemoudrost, a z soudců blázny činí.

18 Svazek králů rozvazuje, a pasem přepasuje bedra jejich.

19 On uvodí knížata v nemoudrost, a mocné vyvrací.

20 On odjímá řeč výmluvným, a soud starcům béře.

21 On vylévá potupu na urozené, a sílu mocných zemdlívá.

22 On zjevuje hluboké věci z temností, a vyvodí na světlo stín smrti.

23 On rozmnožuje národy i hubí je, rozšiřuje národy i zavodí je.

24 On odjímá srdce předním z lidu země, a v blud je uvodí na poušti bezcestné,

25 Aby šámali ve tmě bez světla. Summou, činí, aby bloudili jako opilý.