1 Ma pure, ascolta, o Giobbe, il mio dire, porgi orecchio a tutte le mie parole!

2 Ecco, apro la bocca, la lingua parla sotto il mio palato.

3 Nelle mie parole è la rettitudine del mio cuore; e le mie labbra diran sinceramente quello che so.

4 Lo spirito di Dio mi ha creato, e il soffio dell’Onnipotente mi dà la vita.

5 Se puoi, rispondimi; prepara le tue ragioni, fatti avanti!

6 Ecco, io sono uguale a te davanti a Dio; anch’io, fui tratto dall’argilla.

7 Spavento di me non potrà quindi sgomentarti, e il peso della mia autorità non ti potrà schiacciare.

8 Davanti a me tu dunque hai detto (e ho bene udito il suono delle tue parole):

9 "Io sono puro, senza peccato; sono innocente, non c’è iniquità in me;

10 ma Dio trova contro me degli appigli ostili, mi tiene per suo nemico;

11 mi mette i piedi nei ceppi, spia tutti i miei movimenti".

12 E io ti rispondo: In questo non hai ragione; giacché Dio è più grande dell’uomo.

13 Perché contendi con lui? poich’egli non rende conto d’alcuno dei suoi atti.

14 Iddio parla, bensì, una volta ed anche due, ma l’uomo non ci bada;

15 parla per via di sogni, di visioni notturne, quando un sonno profondo cade sui mortali, quando sui loro letti essi giacciono assopiti;

16 allora egli apre i loro orecchi e dà loro in segreto degli ammonimenti,

17 per distoglier l’uomo dal suo modo d’agire e tener lungi da lui la superbia;

18 per salvargli l’anima dalla fossa, la vita dal dardo mortale.

19 L’uomo è anche ammonito sul suo letto, dal dolore, dall’agitazione incessante delle sue ossa;

20 quand’egli ha in avversione il pane, e l’anima sua schifa i cibi più squisiti;

21 la carne gli si consuma, e sparisce, mentre le ossa, prima invisibili, gli escon fuori,

22 l’anima sua si avvicina alla fossa, e la sua vita a quelli che dànno la morte.

23 Ma se, presso a lui, v’è un angelo, un interprete, uno solo fra i mille, che mostri all’uomo il suo dovere,

24 Iddio ha pietà di lui e dice: "Risparmialo, che non scenda nella fossa! Ho trovato il suo riscatto".

25 Allora la sua carne divien fresca più di quella d’un bimbo; egli torna ai giorni della sua giovinezza;

26 implora Dio, e Dio gli è propizio; gli dà di contemplare il suo volto con giubilo, e lo considera di nuovo come giusto.

27 Ed egli va cantando fra la gente e dice: "Avevo peccato, pervertito la giustizia, e non sono stato punito come meritavo.

28 Iddio ha riscattato l’anima mia, onde non scendesse nella fossa e la mia vita si schiude alla luce!"

29 Ecco, tutto questo Iddio lo fa due, tre volte, all’uomo,

30 per ritrarre l’anima di lui dalla fossa, perché su di lei splenda la luce della vita.

31 Sta’ attento, Giobbe, dammi ascolto; taci, ed io parlerò.

32 Se hai qualcosa da dire, rispondimi, parla, ché io vorrei poterti dar ragione.

33 Se no, tu dammi ascolto, taci, e t’insegnerò la saviezza".

1 Slyšiž tedy, prosím, Jobe, řeči mé, a všech slov mých ušima svýma pozoruj.

2 Aj, jižť otvírám ústa svá, mluví jazyk můj v ústech mých.

3 Upřímost srdce mého a umění vynesou rtové moji.

4 Duch Boha silného učinil mne, a dchnutí Všemohoucího dalo mi život.

5 Můžeš-li, odpovídej mi, připrav se proti mně, a postav se.

6 Aj, já podlé žádosti tvé buduť místo Boha silného; z bláta sformován jsem i já.

7 Pročež strach ze mne nepředěsí tě, a ruka má nebudeť k obtížení.

8 Řekl jsi pak přede mnou, a hlas ten řečí tvých slyšel jsem:

9 Čist jsem, bez přestoupení, nevinný jsem, a nepravosti při mně není.

10 Aj, příčiny ku potření mne shledal Bůh, klade mne sobě za nepřítele,

11 Svírá poutami nohy mé, střeže všech stezek mých.

12 Aj, tím nejsi spravedliv, odpovídám tobě, nebo větší jest Bůh nežli člověk.

13 Oč se s ním nesnadníš? Žeť všech svých věcí nezjevuje?

14 Ano jednou mluví Bůh silný, i dvakrát, a nešetří toho člověk.

15 Skrze sny u vidění nočním, když připadá hluboký sen na lidi ve spaní na ložci,

16 Tehdáž odkrývá ucho lidem, a čemu je učí, to zpečeťuje,

17 Aby odtrhl člověka od skutku zlého, a pýchu od muže vzdálil,

18 A zachoval duši jeho od jámy, a život jeho aby netrefil na meč.

19 Tresce i bolestí na lůži jeho, a všecky kosti jeho násilnou nemocí,

20 Tak že sobě život jeho oškliví pokrm, a duše jeho krmi nejlahodnější.

21 Hyne tělo jeho patrně, a vyhlédají kosti jeho, jichž prvé nebylo vídati.

22 A tak bývá blízká hrobu duše jeho, a život jeho smrtelných ran.

23 Však bude-li míti anděla vykladače jednoho z tisíce, kterýž by za člověka oznámil pokání jeho:

24 Tedy smiluje se nad ním, a dí: Vyprosť jej, ať nesstoupí do porušení, oblíbilť jsem mzdu vyplacení.

25 I odmladne tělo jeho nad dítěcí, a navrátí se ke dnům mladosti své.

26 Kořiti se bude Bohu, a zamiluje jej, a patřiti bude na něj tváří ochotnou; nadto navrátí člověku spravedlnost jeho.

27 Kterýž hledě na lidi, řekne: Zhřešilť jsem byl, a to, což pravého bylo, převrátil jsem, ale nebylo mi to prospěšné.

28 Bůh však vykoupil duši mou, aby nešla do jámy, a život můj, aby světlo spatřoval.

29 Aj, všeckoť to dělá Bůh silný dvakrát i třikrát při člověku,

30 Aby odvrátil duši jeho od jámy, a aby osvícen byl světlem živých.

31 Pozoruj, Jobe, poslouchej mne, mlč, ať já mluvím.

32 Jestliže máš slova, odpovídej mi, nebo bych chtěl ospravedlniti tebe.

33 Pakli nic, ty mne poslouchej; mlč, a poučím tě moudrosti.