1 Sai tu quando le capre selvagge delle rocce figliano? Hai tu osservato quando le cerve partoriscono?

2 Conti tu i mesi della lor pregnanza e sai tu il momento in cui debbono sgravarsi?

3 S’accosciano, fanno i lor piccini, e son tosto liberate dalle loro doglie;

4 i lor piccini si fanno forti, crescono all’aperto, se ne vanno, e non tornan più alle madri.

5 Chi manda libero l’onàgro, e chi scioglie i legami all’asino salvatico,

6 al quale ho dato per dimora il deserto, e la terra salata per abitazione?

7 Egli si beffa del frastuono della città, e non ode grida di padrone.

8 Batte le montagne della sua pastura, e va in traccia d’ogni filo di verde.

9 Il bufalo vorrà egli servirti o passar la notte presso alla tua mangiatoia?

10 Legherai tu il bufalo con una corda perché faccia il solco? erpicherà egli le valli dietro a te?

11 Ti fiderai di lui perché la sua forza è grande? Lascerai a lui il tuo lavoro?

12 Conterai su lui perché ti porti a casa la raccolta e ti ammonti il grano sull’aia?

13 Lo struzzo batte allegramente l’ali; ma le penne e le piume di lui son esse pietose?

14 No, poich’egli abbandona sulla terra le proprie uova e le lascia scaldar sopra la sabbia.

15 Egli dimentica che un piede le potrà schiacciare, e che le bestie dei campi le potran calpestare.

16 Tratta duramente i suoi piccini, quasi non fosser suoi; la sua fatica sarà vana, ma ciò non lo turba,

17 ché Iddio l’ha privato di sapienza, e non gli ha impartito intelligenza.

18 Ma quando si leva e piglia lo slancio, si beffa del cavallo e di chi lo cavalca.

19 Sei tu che dài al cavallo il coraggio? che gli vesti il collo d’una fremente criniera?

20 Sei tu che lo fai saltar come la locusta? Il fiero suo nitrito incute spavento.

21 Raspa la terra nella valle ed esulta della sua forza; si slancia incontro alle armi.

22 Della paura si ride, non trema, non indietreggia davanti alla spada.

23 Gli risuona addosso il turcasso, la folgorante lancia e il dardo.

24 Con fremente furia divora la terra. Non sta più fermo quando suona la tromba.

25 Com’ode lo squillo, dice: Aha! E fiuta da lontano la battaglia, la voce tonante dei capi, e il grido di guerra.

26 E’ l’intelligenza tua che allo sparviere fa spiccare il volo e spiegar l’ali verso mezzogiorno?

27 E’ forse al tuo comando che l’aquila si leva in alto e fa il suo nido nei luoghi elevati?

28 Abita nelle rocce e vi pernotta; sta sulla punta delle rupi, sulle vette scoscese;

29 di là spia la preda, e i suoi occhi miran lontano.

30 I suoi piccini s’abbeveran di sangue, e dove son de’ corpi morti, ivi ella si trova".

1 Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?

2 Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?

3 Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?

4 Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?

5 Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?

6 Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.

7 Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.

8 To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.

9 Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?

10 Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?

11 Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?

12 Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?

13 Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?

14 A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,

15 Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?

16 Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.

17 Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.

18 Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.

19 Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?

20 Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.

21 Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.

22 Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,

23 Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.

24 S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.

25 Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.

26 Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?

27 Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?

28 Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,

29 Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.

30 Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest. [ (Job 39:31) A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl: ] [ (Job 39:32) Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to. ] [ (Job 39:33) Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl: ] [ (Job 39:34) Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá. ] [ (Job 39:35) Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati. ]