1 All’uomo, i disegni del cuore; ma la risposta della lingua vien dall’Eterno.

2 Tutte le vie dell’uomo a lui sembran pure, ma l’Eterno pesa gli spiriti.

3 Rimetti le cose tue nell’Eterno, e i tuoi disegni avran buona riuscita.

4 L’Eterno ha fatto ogni cosa per uno scopo; anche l’empio, per il dì della sventura.

5 Chi è altero d’animo è in abominio all’Eterno; certo è che non rimarrà impunito.

6 Con la bontà e con la fedeltà l’iniquità si espia, e col timor dell’Eterno si evita il male.

7 Quando l’Eterno gradisce le vie d’un uomo, riconcilia con lui anche i nemici.

8 Meglio poco con giustizia, che grandi entrate senza equità.

9 Il cuor dell’uomo medita la sua via, ma l’Eterno dirige i suoi passi.

10 Sulle labbra del re sta una sentenza divina; quando pronunzia il giudizio la sua bocca non erra.

11 La stadera e le bilance giuste appartengono all’Eterno, tutti i pesi del sacchetto son opera sua.

12 I re hanno orrore di fare il male, perché il trono è reso stabile con la giustizia.

13 Le labbra giuste sono gradite ai re; essi amano chi parla rettamente.

14 Ira del re vuol dire messaggeri di morte, ma l’uomo savio la placherà.

15 La serenità del volto del re dà la vita, e il suo favore è come nube di pioggia primaverile.

16 L’acquisto della sapienza oh quanto è migliore di quello dell’oro, e l’acquisto dell’intelligenza preferibile a quel dell’argento!

17 La strada maestra dell’uomo retto è evitare il male; chi bada alla sua via preserva l’anima sua.

18 La superbia precede la rovina, e l’alterezza dello spirito precede la caduta.

19 Meglio esser umile di spirito coi miseri, che spartir la preda coi superbi.

20 Chi presta attenzione alla Parola se ne troverà bene, e beato colui che confida nell’Eterno!

21 Il savio di cuore è chiamato intelligente, e la dolcezza delle labbra aumenta il sapere.

22 Il senno, per chi lo possiede, è fonte di vita, ma la stoltezza è il castigo degli stolti.

23 Il cuore del savio gli rende assennata la bocca, e aumenta il sapere sulle sue labbra.

24 Le parole soavi sono un favo di miele: dolcezza all’anima, salute al corpo.

25 V’è tal via che all’uomo par diritta, ma finisce col menare alla morte.

26 La fame del lavoratore lavora per lui, perché la sua bocca lo stimola.

27 L’uomo cattivo va scavando ad altri del male, sulle sue labbra c’è come un fuoco divorante.

28 L’uomo perverso semina contese, e il maldicente disunisce gli amici migliori.

29 L’uomo violento trascina il compagno, e lo mena per una via non buona.

30 Chi chiude gli occhi per macchinar cose perverse, chi si morde le labbra, ha già compiuto il male.

31 I capelli bianchi sono una corona d’onore; la si trova sulla via della giustizia.

32 Chi è lento all’ira val più del prode guerriero; chi padroneggia sé stesso val più di chi espugna città.

33 Si gettan le sorti nel grembo, ma ogni decisione vien dall’Eterno.

1 Při člověku bývá spořádání myšlení, ale od Hospodina jest řeč jazyka.

2 Všecky cesty člověka čisté se jemu zdají, ale kterýž zpytuje duchy, Hospodin jest.

3 Uval na Hospodina činy své, a budou upevněna předsevzetí tvá.

4 Hospodin všecko učinil pro sebe samého, také i bezbožného ke dni zlému.

5 Ohavností jest Hospodinu každý pyšného srdce; by sobě na pomoc i jiné přivzal, neujde pomsty.

6 Milosrdenstvím a pravdou očištěna bývá nepravost, a v bázni Hospodinově uchází se zlého.

7 Když se líbí Hospodinu cesty člověka, také i nepřátely jeho spokojuje k němu.

8 Lepší jest maličko s spravedlností, než množství důchodů nespravedlivých.

9 Srdce člověka přemýšlí o cestě své, ale Hospodin spravuje kroky jeho.

10 Rozhodnutí jest ve rtech královských, v soudu neuchylují se ústa jeho.

11 Váha a závaží jsou úsudek Hospodinův, a všecka závaží v pytlíku jeho nařízení.

12 Ohavností jest králům činiti bezbožně; nebo spravedlností upevňován bývá trůn.

13 Rtové spravedliví líbezní jsou králům, a ty, kteříž upřímě mluví, milují.

14 Rozhněvání královo jistý posel smrti, ale muž moudrý ukrotí je.

15 V jasné tváři královské jest život, a přívětivost jeho jako oblak s deštěm jarním.

16 Mnohem lépe jest nabyti moudrosti než zlata nejčistšího, a nabyti rozumnosti lépe než stříbra.

17 Cesta upřímých jest odstoupiti od zlého; ostříhá duše své ten, kdož ostříhá cesty své.

18 Před setřením bývá pýcha, a před pádem pozdvižení ducha.

19 Lépe jest poníženého duchu býti s pokornými, než děliti kořist s pyšnými.

20 Ten, kdož pozoruje slova, nalézá dobré; a kdož doufá v Hospodina, blahoslavený jest.

21 Ten, kdož jest moudrého srdce, slove rozumný, a sladkost rtů přidává naučení.

22 Rozumnost těm, kdož ji mají, jest pramen života, ale umění bláznů jest bláznovství.

23 Srdce moudrého rozumně spravuje ústa svá, tak že rty svými přidává naučení.

24 Plást medu jsou řeči utěšené, sladkost duši, a lékařství kostem.

25 Cesta zdá se přímá člověku, ale dokonání její jistá cesta smrti.

26 Člověk pracovitý pracuje sobě, nebo ponoukají ho ústa jeho.

27 Muž nešlechetný vykopává zlé, v jehožto rtech jako oheň spalující.

28 Muž převrácený rozsívá sváry, a klevetník rozlučuje přátely.

29 Muž ukrutný přeluzuje bližního svého, a uvodí jej na cestu nedobrou.

30 Zamhuřuje oči své, smýšleje věci převrácené, a zmítaje pysky svými, vykonává zlé.

31 Koruna ozdobná jsou šediny na cestě spravedlnosti se nalézající.

32 Lepší jest zpozdilý k hněvu než silný rek, a kdož panuje nad myslí svou nežli ten, kterýž dobyl města.

33 Do klínu umítán bývá los, ale od Hospodina všecko řízení jeho.