1 Cantico di Asaf.} Ascolta, popolo mio, il mio insegnamento; porgete gli orecchi alle parole della mia bocca!

2 Io aprirò la mia bocca per proferir parabole, esporrò i misteri de’ tempi antichi.

3 Quel che noi abbiamo udito e conosciuto, e che i nostri padri ci hanno raccontato,

4 non lo celeremo ai loro figliuoli; diremo alla generazione avvenire le lodi dell’Eterno, e la sua potenza e le maraviglie ch’egli ha operato.

5 Egli stabilì una testimonianza in Giacobbe, e pose una legge in Israele, ch’egli ordinò ai nostri padri di far conoscere ai loro figliuoli,

6 perché fossero note alla generazione avvenire, ai figliuoli che nascerebbero, i quali alla loro volta le narrerebbero ai loro figliuoli,

7 ond’essi ponessero in Dio la loro speranza e non dimenticassero le opere di Dio, ma osservassero i suoi comandamenti;

8 e non fossero come i loro padri, una generazione caparbia e ribelle, una generazione dal cuore incostante, e il cui spirito non fu fedele a Dio.

9 I figliuoli di Efraim, gente di guerra, buoni arcieri, voltaron le spalle il dì della battaglia.

10 Non osservarono il patto di Dio, e ricusarono di camminar secondo la sua legge;

11 e dimenticarono le sue opere e i prodigi ch’egli avea loro fatto vedere.

12 Egli avea compiuto maraviglie in presenza de’ loro padri, nel paese d’Egitto, nelle campagne di Zoan.

13 Fendé il mare e li fece passare, e fermò le acque come in un mucchio.

14 Di giorno li guidò con una nuvola, e tutta la notte con una luce di fuoco.

15 Schiantò rupi nel deserto, e li abbeverò copiosamente, come da gorghi.

16 Fece scaturire ruscelli dalla roccia e ne fece scender dell’acque a guisa di fiumi.

17 Ma essi continuarono a peccare contro di lui, a ribellarsi contro l’Altissimo, nel deserto;

18 e tentarono Dio in cuor loro, chiedendo cibo a lor voglia.

19 E parlarono contro Dio, dicendo: Potrebbe Dio imbandirci una mensa nel deserto?

20 Ecco, egli percosse la roccia e ne colarono acque, ne traboccaron torrenti; potrebb’egli darci anche del pane, e provveder di carne il suo popolo?

21 Perciò l’Eterno, avendoli uditi, s’adirò fieramente, e un fuoco s’accese contro Giacobbe, e l’ira sua si levò contro Israele,

22 perché non aveano creduto in Dio, né avevano avuto fiducia nella sua salvazione;

23 eppure egli comandò alle nuvole di sopra, e aprì le porte del cielo,

24 e fece piover su loro manna da mangiare, e dette loro del frumento del cielo.

25 L’uomo mangiò del pane dei potenti; egli mandò loro del cibo a sazietà.

26 Fece levare in cielo il vento orientale, e con la sua potenza addusse il vento di mezzodì;

27 fece piover su loro della carne come polvere, degli uccelli alati, numerosi come la rena del mare;

28 e li fece cadere in mezzo al loro campo, d’intorno alle loro tende.

29 Così essi mangiarono e furon ben satollati, e Dio mandò loro quel che aveano bramato.

30 Non si erano ancora distolti dalle loro brame, avevano ancora il loro cibo in bocca,

31 quando l’ira di Dio si levò contro loro, e ne uccise tra i più fiorenti, e abbatté i giovani d’Israele.

32 Con tutto ciò peccarono ancora, e non credettero alle sue maraviglie.

33 Ond’egli consumò i loro giorni in vanità, e i loro anni in ispaventi.

34 Quand’ei li uccideva, essi lo ricercavano e tornavano bramosi di ritrovare Iddio;

35 e si ricordavano che Dio era la loro ròcca, l’Iddio altissimo il loro redentore.

36 Essi però lo lusingavano con la loro bocca, e gli mentivano con la loro lingua.

37 Il loro cuore non era diritto verso lui, e non eran fedeli al suo patto.

38 Ma egli, che è pietoso, che perdona l’iniquità e non distrugge il peccatore, più volte rattenne la sua ira, e non lasciò divampare tutto il suo cruccio.

39 Ei si ricordò ch’essi erano carne, un fiato che passa e non ritorna.

40 Quante volte si ribellarono a lui nel deserto, e lo contristarono nella solitudine!

41 E tornarono a tentare Iddio e a provocare il Santo d’Israele.

42 Non si ricordaron più della sua mano, del giorno in cui egli li liberò dal nemico,

43 quando operò i suoi miracoli in Egitto, e i suoi prodigi nelle campagne di Zoan;

44 mutò i loro fiumi in sangue, e i loro rivi in guisa che non potean più bere;

45 mandò contro loro mosche velenose che li divoravano, e rane che li distruggevano;

46 dette il loro raccolto ai bruchi e la loro fatica alle locuste;

47 distrusse le loro vigne con la gragnuola e i loro sicomori coi grossi chicchi d’essa;

48 abbandonò il loro bestiame alla grandine e le lor gregge ai fulmini.

49 Scatenò su loro l’ardore del suo cruccio, ira, indignazione e distretta, una torma di messaggeri di malanni.

50 Dette libero corso alla sua ira; non preservò dalla morte la loro anima, ma abbandonò la loro vita alla pestilenza.

51 Percosse tutti i primogeniti d’Egitto, le primizie del vigore nelle tende di Cham;

52 ma fece partire il suo popolo a guisa di pecore, e lo condusse a traverso il deserto come una mandra.

53 Lo guidò sicuramente sì che non ebbero da spaventarsi, mentre il mare inghiottiva i loro nemici.

54 Li fece arrivare alla sua santa frontiera, alla montagna che la sua destra avea conquistato.

55 Scacciò le nazioni dinanzi a loro, ne assegnò loro a sorte il paese quale eredità, e nelle tende d’esse fece abitare le tribù d’Israele.

56 E nondimeno tentarono l’Iddio altissimo e si ribellarono e non osservarono le sue testimonianze.

57 Si trassero indietro e furono sleali come i loro padri; si rivoltarono come un arco fallace;

58 lo provocarono ad ira coi loro alti luoghi, lo mossero a gelosia con le loro sculture.

59 Dio udì questo, e si adirò, prese Israele in grande avversione,

60 onde abbandonò il tabernacolo di Silo, la tenda ov’era dimorato fra gli uomini;

61 e lasciò menare la sua Forza in cattività, e lasciò cader la sua Gloria in man del nemico.

62 Abbandonò il suo popolo alla spada, e s’adirò contro la sua eredità.

63 Il fuoco consumo i loro giovani, e le loro vergini non ebber canto nuziale.

64 I loro sacerdoti caddero per la spada, e le loro vedove non fecer lamento.

65 Poi il Signore si risvegliò come uno che dormisse, come un prode che grida eccitato dal vino.

66 E percosse i suoi nemici alle spalle, e mise loro addosso un eterno vituperio.

67 Ma ripudiò la tenda di Giuseppe, e non elesse la tribù di Efraim;

68 ma elesse la tribù di Giuda, il monte di Sion ch’egli amava.

69 Edificò il suo santuario a guisa de’ luoghi eccelsi, come la terra ch’egli ha fondata per sempre.

70 Elesse Davide, suo servitore, lo prese dagli ovili;

71 lo trasse di dietro alle pecore lattanti, per pascere Giacobbe suo popolo, ed Israele sua eredità.

72 Ed egli li pasturò secondo l’integrità del suo cuore, e li guidò con mano assennata.

1 Vyučující, Azafovi. Pozoruj, lide můj, zákona mého, nakloňte uší svých k slovům úst mých.

2 Otevru v podobenství ústa svá, vypravovati budu přípovídky starobylé.

3 Co jsme slýchali i poznali, a co nám otcové naši vypravovali,

4 Nezatajíme toho před syny jejich, kteříž budoucím potomkům svým vypravovati budou chvály Hospodinovy, ano i moc jeho a divné skutky jeho, kteréž činil.

5 Neboť jest vyzdvihl svědectví v Jákobovi, a zákon vydal v Izraeli, což přikázal otcům našim, aby v známost uvodili synům svým,

6 Aby to poznal věk potomní, synové, kteříž se zroditi měli, a ti povstanouce, aby vypravovali dítkám svým,

7 Aby pokládali v Bohu naději svou, a nezapomínali se na skutky Boha silného, ale ostříhali přikázaní jeho,

8 Aby nebývali jako otcové jejich, pokolení zpurné a protivné, národ, kterýž nenapravil srdce svého, a nebyl věrný Bohu silnému duch jeho.

9 Jako synové Efraim zbrojní, ač uměle z lučiště stříleli, však v čas boje zpět se obrátili,

10 Nebo neostříhali smlouvy Boží, a v zákoně jeho zpěčovali se choditi.

11 Zapomenuli se na činy jeho, a na divné skutky jeho, kteréž jim ukázal.

12 Před otci jejich činil divy v zemi Egyptské, na poli Soan.

13 Rozdělil moře, a převedl je; učinil, aby stály vody jako hromada.

14 Vedl je ve dne v oblace, a každé noci v jasném ohni.

15 Protrhl skály na poušti, a napájel je jako z propastí velikých.

16 Vyvedl potoky z skály, a učinil, aby vody tekly jako řeky.

17 A však vždy přičíněli hříchů proti němu, a popouzeli Nejvyššího na poušti.

18 A pokoušeli Boha silného v srdci svém, žádajíce pokrmu podlé líbosti své.

19 A mluvili proti Bohu, řkouce: Zdaliž bude moci Bůh silný připraviti stůl na této poušti?

20 Aj, udeřilť jest v skálu, a tekly vody, a řeky se rozvodnily. Zdali také bude moci dáti chleba? Zdali nastrojí masa lidu svému?

21 A protož uslyšav Hospodin, rozhněval se, a oheň zažžen jest proti Jákobovi, a prchlivost vstoupila na Izraele,

22 Proto že se nedověřili Bohu, a neměli naděje v spasení jeho,

23 Ačkoli rozkázal oblakům shůry, a průduchy nebeské otevřel,

24 A dštil na ně mannou ku pokrmu, a obilé nebeské dával jim.

25 Chléb mocných jedl člověk, seslal jim pokrmů do sytosti.

26 Obrátil vítr východní u povětří, a přivedl mocí svou vítr polední.

27 I dštil na ně masem jako prachem, a ptactvem pernatým jako pískem mořským.

28 Spustil je do prostřed vojska jejich, a všudy vůkol stanů jejich.

29 I jedli, a nasyceni jsou hojně, a dal jim to, čehož žádali.

30 Ještě nevyplnili žádosti své, ještě pokrm byl v ústech jejich,

31 A v tom prchlivost Boží připadla na ně, a zbil tučné jejich, a přední Izraelské porazil.

32 S tím se vším vždy ještě hřešili, a nevěřili předivným skutkům jeho.

33 A protož dopustil na ně, že marně skonali dny své, a léta svá s chvátáním.

34 Když je hubil, jestliže ho hledali, a zase k Bohu silnému hned na úsvitě se navraceli,

35 Rozpomínajíce se na to, že Bůh byl skála jejich, a Bůh silný nejvyšší vykupitel jejich:

36 (Ačkoli mu s pochlebenstvím mluvili ústy svými, a jazykem svým lhali jemu.

37 A srdce jejich nebylo upřímé před ním, aniž se věrně měli v smlouvě jeho),

38 On jsa milosrdný, odpouštěl nepravosti jejich, a nezahladil jich; častokrát odvracel hněv svůj, a nevzbuzoval vší zůřivosti své.

39 Nebo pamatoval, že jsou tělo, vítr, kterýž odchází, a nenavracuje se zase.

40 Kolikrát jsou ho dráždili na poušti, a k bolesti přivodili na pustinách.

41 Týž i týž navracujíce se, pokoušeli Boha silného, a svatému Izraelskému cíle vyměřovali.

42 Nepamatovali na moc jeho, a na ten den, v kterémž je vysvobodil z ssoužení,

43 Když činil v Egyptě znamení svá, a zázraky své na poli Soan,

44 Když obrátil v krev řeky a potoky jejich, tak že jich píti nemohli.

45 Dopustil na ně směsici žížal, aby je žraly, a žáby, aby je hubily.

46 A dal chroustům úrody jejich, a úsilí jejich kobylkám.

47 Stloukl krupami réví jejich, a stromy fíkové jejich ledem.

48 Vydal krupobití na hovada jejich, a na dobytek jejich uhlí řeřavé.

49 Poslal na ně prchlivost hněvu svého, rozpálení, zůřivost i ssoužení, dopustiv na ně anděly zlé.

50 Uprostrannil stezku prchlivosti své, neuchoval od smrti duše jejich, ano i na hovada jejich mor dopustil.

51 A pobil všecko prvorozené v Egyptě, prvotiny síly v staních Chamových.

52 Ale lid svůj vyvedl jako ovce, a vodil se s nimi jako s stádem po poušti.

53 Vodil je v bezpečnosti, tak že nestrašili, nepřátely pak jejich přikrylo moře,

54 Až je přivedl ku pomezí svatosti své, na horu tu, kteréž dobyla pravice jeho.

55 Vyhnav před tváří jejich národy, způsobil to, aby jim na provazec dědictví jejich přišli, a aby přebývala v staních jejich pokolení Izraelská.

56 Však vždy předce pokoušeli a dráždili Boha nejvyššího, a svědectví jeho neostříhali.

57 Ale zpět odšedše, převráceně činili, jako i předkové jejich; uchýlili se jako mylné lučiště.

58 Nebo popouzeli ho výsostmi svými, a rytinami svými k horlení přivedli jej.

59 Slyšel Bůh, a rozhněval se, a u velikou ošklivost vzal Izraele,

60 Tak že opustiv příbytek v Sílo, stánek, kterýž postavil mezi lidmi,

61 Vydal v zajetí sílu svou, a slávu svou v ruce nepřítele.

62 Dal pod meč lid svůj, a na dědictví své se rozhněval.

63 Mládence jeho sežral oheň, a panny jeho nebyly chváleny.

64 Kněží jejich od meče padli, a vdovy jejich neplakaly.

65 Potom pak procítil Pán jako ze sna, jako silný rek, kterýž po víně sobě vykřikuje.

66 A ranil nepřátely své po zadu, a u věčné pohanění je vydal.

67 Ačkoli pak pohrdl stánkem Jozefovým, a pokolení Efraimova nevyvolil,

68 Však vyvolil pokolení Judovo, horu Sion, kterouž zamiloval.

69 A vystavěl sobě, jako hrad vysoký, svatyni svou, jako zemi, kterouž utvrdil na věky.

70 A vyvolil Davida služebníka svého, vzav jej od chlévů stáda.

71 Když chodil za ovcemi březími, zavedl jej, aby pásl Jákoba, lid jeho, a Izraele, dědictví jeho.

72 Kterýž pásl je v upřímnosti srdce svého, a zvláštní opatrností rukou svých vodil je.