1 Weißt du die Zeit, wann die Gemsen auf den Felsen gebären? oder hast du gemerkt, wann die Hinden Hirschkühe schwanger gehen?

2 Hast du gezählt ihre Monden, wann sie voll werden? oder weißt du die Zeit, wann sie gebären?

3 Sie beugen sich, lassen los ihre Jungen und werden los ihre Wehen.

4 Ihre Jungen werden feist und groß im Freien und gehen aus und kommen nicht wieder zu ihnen.

5 Wer hat den Wildesel so frei lassen gehen, wer hat die Bande des Flüchtigen gelöst,

6 dem ich die Einöde zum Hause gegeben habe und die Wüste zur Wohnung?

7 Er verlacht das Getümmel der Stadt; das Pochen des Treibers hört er nicht.

8 Er schaut nach den Bergen, da seine Weide ist, und sucht, wo es grün ist.

9 Meinst du das Einhorn werde dir dienen und werde bleiben an deiner Krippe?

10 Kannst du ihm dein Seil anknüpfen, die Furchen zu machen, daß es hinter dir brache in Tälern?

11 Magst du dich auf das Tier verlassen, daß es so stark ist, und wirst es dir lassen arbeiten?

12 Magst du ihm trauen, daß es deinen Samen dir wiederbringe und in deine Scheune sammle?

13 Der Fittich des Straußes hebt sich fröhlich. Dem frommen Storch gleicht er an Flügeln und Federn.

14 Doch läßt er seine Eier auf der Erde und läßt sie die heiße Erde ausbrüten.

15 Er vergißt, daß sie möchten zertreten werden und ein wildes Tier sie zerbreche.

16 Er wird so hart gegen seine Jungen, als wären sie nicht sein, achtet's nicht, daß er umsonst arbeitet.

17 Denn Gott hat ihm die Weisheit genommen und hat ihm keinen Verstand zugeteilt.

18 Zu der Zeit, da er hoch auffährt, verlacht er beide, Roß und Mann.

19 Kannst du dem Roß Kräfte geben oder seinen Hals zieren mit seiner Mähne?

20 Läßt du es aufspringen wie die Heuschrecken? Schrecklich ist sein prächtiges Schnauben.

21 Es stampft auf den Boden und ist freudig mit Kraft und zieht aus, den Geharnischten entgegen.

22 Es spottet der Furcht und erschrickt nicht und flieht vor dem Schwert nicht,

23 wenngleich über ihm klingt der Köcher und glänzen beide, Spieß und Lanze.

24 Es zittert und tobt und scharrt in die Erde und läßt sich nicht halten bei der Drommete Hall.

25 So oft die Drommete klingt, spricht es: Hui! und wittert den Streit von ferne, das Schreien der Fürsten und Jauchzen.

26 Fliegt der Habicht durch deinen Verstand und breitet seine Flügel gegen Mittag?

27 Fliegt der Adler auf deinen Befehl so hoch, daß er sein Nest in der Höhe macht?

28 In den Felsen wohnt er und bleibt auf den Zacken der Felsen und auf Berghöhen.

29 Von dort schaut er nach der Speise, und seine Augen sehen ferne.

30 Seine Jungen saufen Blut, und wo Erschlagene liegen, da ist er.

1 Víš-li, kterého času rodí kamsíkové, a laň ku porodu pracující spatřil-lis?

2 Máš-li v počtu měsíce, kteréž vyplňují? Znáš-li, pravím, čas porodu jejich?

3 Jak se kladou, plod svůj utiskají, a s bolestí ho pozbývají?

4 Jak se zmocňují mladí jejich, i odchovávají picí polní, a vycházejíce, nenavracují se k nim?

5 Kdo propustil zvěř, aby byla svobodná? A řemení divokého osla kdo rozvázal?

6 Jemuž jsem dal pustinu místo domu jeho, a místo příbytku jeho zemi slatinnou.

7 Posmívá se hluku městskému, a na křikání toho, kdož by jej honil, nic nedbá.

8 To, což nachází v horách, jest pastva jeho; nebo toliko zeliny hledá.

9 Svolí-liž jednorožec, aby tobě sloužil, a u jeslí tvých aby nocoval?

10 Připřáhneš-liž provazem jednorožce k orání? Bude-liž vláčeti brázdy za tebou?

11 Zdaž se na něj ubezpečíš, proto že jest veliká síla jeho, a poručíš jemu svou práci?

12 Zdaž se jemu dověříš, že sveze semeno tvé, a na humno tvé shromáždí?

13 Ty-lis dal pávům křídlo pěkné, aneb péro čápu neb pstrosu?

14 A že opouští na zemi vejce svá, ačkoli je v prachu osedí,

15 Nic nemysle, že by je noha potlačiti, aneb zvěř polní pošlapati mohla?

16 Tak se zatvrzuje k mladým svým, jako by jich neměl; jako by neužitečná byla práce jeho, tak jest bez starosti.

17 Nebo nedal jemu Bůh moudrosti, aniž mu udělil rozumnosti.

18 Časem svým zhůru se vznášeje, posmívá se koni i jezdci jeho.

19 Zdaž ty dáti můžeš koni sílu? Ty-li ozdobíš šíji jeho řehtáním?

20 Zdali jej zastrašíš jako kobylku? Anobrž frkání chřípí jeho strašlivé jest.

21 Kopá důl, a pléše v síle své, vycházeje vstříc i zbroji.

22 Směje se strachu, aniž se leká, aniž ustupuje zpátkem před ostrostí meče,

23 Ač i toul na něm chřestí, a blyští se dřevce a kopí.

24 S hřmotem a s hněvem kopá zemi, aniž pokojně stojí k zvuku trouby.

25 Anobrž k zvuku trouby řehce, a zdaleka cítí boj, hluk knížat a prokřikování.

26 Zdali podlé rozumu tvého létá jestřáb, roztahuje křídla svá na poledne?

27 Zdali k rozkazu tvému zhůru se vznáší orlice, a vysoko se hnízdí?

28 Na skále přebývá, přebývá na špičaté skále jako na hradě,

29 Odkudž hledá pokrmu, kterýž z daleka očima svýma spatřuje.

30 Ano i mladí její střebí krev, a kde těla mrtvá, tu i ona jest. [ (Job 39:31) A tak odpovídaje Hospodin Jobovi, řekl: ] [ (Job 39:32) Zdali hádající se s Všemohoucím obviní jej? Kdo chce viniti Boha, nechť odpoví na to. ] [ (Job 39:33) Tehdy odpověděl Job Hospodinu a řekl: ] [ (Job 39:34) Aj, chaternýť jsem, což bych odpovídal tobě? Ruku svou kladu na ústa svá. ] [ (Job 39:35) Jednou jsem mluvil, ale nebudu již odmlouvati, nýbrž i podruhé, ale nebudu více přidávati. ]