1 Hiob antwortete und sprach:

2 Ja, ich weiß gar wohl, daß es also ist und daß ein Mensch nicht recht behalten mag gegen Gott.

3 Hat er Lust, mit ihm zu hadern, so kann er ihm auf tausend nicht eins antworten.

4 Er ist weise und mächtig; wem ist's je gelungen, der sich wider ihn gelegt hat?

5 Er versetzt Berge, ehe sie es innewerden, die er in seinem Zorn umkehrt.

6 Er bewegt die Erde aus ihrem Ort, daß ihre Pfeiler zittern.

7 Er spricht zur Sonne, so geht sie nicht auf, und versiegelt die Sterne.

8 Er breitet den Himmel aus allein und geht auf den Wogen des Meeres.

9 Er macht den Wagen am Himmel und Orion und die Plejaden und die Sterne gegen Mittag.

10 Er tut große Dinge, die nicht zu erforschen sind, und Wunder, deren keine Zahl ist.

11 Siehe, er geht an mir vorüber, ehe ich's gewahr werde, und wandelt vorbei, ehe ich's merke.

12 Siehe, wenn er hinreißt, wer will ihm wehren? Wer will zu ihm sagen: Was machst du?

13 Er ist Gott; seinen Zorn kann niemand stillen; unter ihn mußten sich beugen die Helfer Rahabs.

14 Wie sollte ich denn ihm antworten und Worte finden gegen ihn?

15 Wenn ich auch recht habe, kann ich ihm dennoch nicht antworten, sondern ich müßte um mein Recht flehen.

16 Wenn ich ihn schon anrufe, und er mir antwortet, so glaube ich doch nicht, daß er meine Stimme höre.

17 Denn er fährt über mich mit Ungestüm und macht mir Wunden viel ohne Ursache.

18 Er läßt meinen Geist sich nicht erquicken, sondern macht mich voll Betrübnis.

19 Will man Macht, so ist er zu mächtig; will man Recht, wer will mein Zeuge sein?

20 Sage ich, daß ich gerecht bin, so verdammt er mich doch; bin ich Unschuldig, so macht er mich doch zu Unrecht.

21 Ich bin unschuldig! ich frage nicht nach meiner Seele, begehre keines Lebens mehr.

22 Es ist eins, darum sage ich: Er bringt um beide, den Frommen und den Gottlosen.

23 Wenn er anhebt zu geißeln, so dringt er alsbald zum Tod und spottet der Anfechtung der Unschuldigen.

24 Das Land aber wird gegeben unter die Hand der Gottlosen, und der Richter Antlitz verhüllt er. Ist's nicht also, wer anders sollte es tun?

25 Meine Tage sind schneller gewesen denn ein Läufer; sie sind geflohen und haben nichts Gutes erlebt.

26 Sie sind dahingefahren wie die Rohrschiffe, wie ein Adler fliegt zur Speise.

27 Wenn ich gedenke: Ich will meiner Klage vergessen und meine Gebärde lassen fahren und mich erquicken,

28 so fürchte ich alle meine Schmerzen, weil ich weiß, daß du mich nicht unschuldig sein lässest.

29 Ich muß ja doch ein Gottloser sein; warum mühe ich mich denn so vergeblich?

30 Wenn ich mich gleich mit Schneewasser wüsche und reinigte mein Hände mit Lauge,

31 so wirst du mich doch tauchen in Kot, und so werden mir meine Kleider greulich anstehen.

32 Denn er ist nicht meinesgleichen, dem ich antworten könnte, daß wir vor Gericht miteinander kämen.

33 Es ist zwischen uns kein Schiedsmann, der seine Hand auf uns beide lege.

34 Er nehme von mir seine Rute und lasse seinen Schrecken von mir,

35 daß ich möge reden und mich nicht vor ihm fürchten dürfe; denn ich weiß, daß ich kein solcher bin.

1 Odpověděv pak Job, řekl:

2 I ovšem vím, žeť tak jest; nebo jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem silným?

3 A chtěl-li by se hádati s ním, nemohl by jemu odpovědíti ani na jedno z tisíce slov.

4 Moudrého jest srdce a silný v moci. Kdo zatvrdiv se proti němu, pokoje užil?

5 On přenáší hory, než kdo shlédne, a podvrací je v prchlivosti své.

6 On pohybuje zemí z místa jejího, tak že se třesou sloupové její.

7 On když zapovídá slunci, nevychází, a hvězdy zapečeťuje.

8 On roztahuje nebe sám, a šlapá po vlnách mořských.

9 On učinil Arktura, Oriona, Kuřátka a hvězdy skryté na poledne.

10 On činí věci veliké, a to nevystižitelné a divné, jimž není počtu.

11 Ano jde-li mimo mne, tedy nevidím; ovšem když pomíjí, neznamenám ho.

12 Tolikéž jestliže co uchvátí, kdo mu to rozkáže navrátiti? Kdo dí jemu: Co činíš?

13 Nezdržel-li by Bůh hněvu svého, klesli by před ním spolu spuntovaní, jakkoli mocní.

14 Jakž bych já tedy jemu odpovídati, a jaká slova svá proti němu vyhledati mohl?

15 Kterémuž, bych i spravedliv byl, nebudu odpovídati, ale před soudcím svým pokořiti se budu.

16 Ač bych pak i volal, a on mi se ozval, neuvěřím, aby vyslyšel hlas můj,

17 Poněvadž vichřicí setřel mne, rozmnožil rány mé bez příčiny.

18 Aniž mi dá oddechnouti, ale sytí mne hořkostmi.

19 Obrátil-li bych se k moci, aj, onť jest nejsilnější; pakli k soudu, kdo mi rok složí?

20 Jestliže se za spravedlivého stavěti budu, ústa má potupí mne; pakli za upřímého, převráceného mne býti ukáží.

21 Jsem-li upřímý, nebudu věděti toho; nenáviděti budu života svého.

22 Jediná jest věc, pročež jsem to mluvil, že upřímého jako bezbožného on zahlazuje.

23 Jestliže bičem náhle usmrcuje, zkušování nevinných se posmívá;

24 Země dána bývá v ruku bezbožného, tvář soudců jejich zakrývá: jestliže ne on, kdož jiný jest?

25 Dnové pak moji rychlejší byli nežli posel; utekli, aniž viděli dobrých věcí.

26 Pominuli jako prudké lodí, jako orlice letící na pastvu.

27 Dím-li: Zapomenu se na své naříkání, zanechám horlení svého, a posilím se:

28 Lekám se všech bolestí svých, vida, že mne jich nezprostíš.

29 Jestli jsem bezbožný, pročež bych nadarmo pracoval?

30 Ano bych se i umyl vodou sněžnou, a očistil mýdlem ruce své,

31 Tedy v jámě pohřížíš mne, tak že se ode mne zprzní i to roucho mé.

32 Nebo Bůh není člověkem jako já, jemuž bych odpovídati mohl, a abychom vešli spolu v soud.

33 Aniž máme prostředníka mezi sebou, kterýž by rozhodl nás oba.

34 Kdyby odjal ode mne prut svůj, a strach jeho aby mne nekormoutil,

35 Tehdáž bych mluvil, a nebál bych se, poněvadž není toho tak při mně.