1 Danket dem HERRN; denn er ist freundlich, und seine Güte währet ewiglich.
2 So sollen sagen, die erlöst sind durch den HERRN, die er aus der Not erlöst hat
3 und die er aus den Ländern zusammengebracht hat vom Aufgang, vom Niedergang, von Mitternacht und vom Meer.
4 Die irregingen in der Wüste, in ungebahntem Wege, und fanden keine Stadt, da sie wohnen konnten,
5 hungrig und durstig, und ihre Seele verschmachtete;
6 die zum HERRN riefen in ihrer Not, und er errettete sie aus ihren Ängsten
7 und führte sie einen richtigen Weg, daß sie gingen zur Stadt, da sie wohnen konnten:
8 die sollen dem HERRN danken für seine Güte und für seine Wunder, die er an den Menschenkindern tut,
9 daß er sättigt die durstige Seele und füllt die hungrige Seele mit Gutem.
10 Die da sitzen mußten in Finsternis und Dunkel, gefangen in Zwang und Eisen,
11 darum daß sie Gottes Geboten ungehorsam gewesen waren und das Gesetz des Höchsten geschändet hatten,
12 dafür ihr Herz mit Unglück geplagt werden mußte, daß sie dalagen und ihnen niemand half;
13 die zum HERRN riefen in ihrer Not, und er half ihnen aus ihren Ängsten
14 und führte sie aus der Finsternis und Dunkel und zerriß ihre Bande:
15 die sollen dem HERRN danken für seine Güte und für seine Wunder, die an den Menschenkindern tut,
16 daß er zerbricht eherne Türen und zerschlägt eiserne Riegel.
17 Die Narren, so geplagt waren um ihrer Übertretung willen und um ihrer Sünden willen,
18 daß ihnen ekelte vor aller Speise und sie todkrank wurden;
19 die riefen zum HERRN in ihrer Not, und er half ihnen aus ihren Ängsten,
20 er sandte sein Wort und machte sie gesund und errettete sie, daß sie nicht starben:
21 die sollen dem HERRN danken für seine Güte und für seine Wunder, die er an den Menschenkindern tut,
22 und Dank opfern und erzählen seine Werke mit Freuden.
23 Die mit Schiffen auf dem Meer fuhren und trieben ihren Handel in großen Wassern;
24 die des HERRN Werke erfahren haben und seine Wunder im Meer,
25 wenn er sprach und einen Sturmwind erregte, der die Wellen erhob,
26 und sie gen Himmel fuhren und in den Abgrund fuhren, daß ihre Seele vor Angst verzagte,
27 daß sie taumelten und wankten wie ein Trunkener und wußten keinen Rat mehr;
28 die zum HERRN schrieen in ihrer Not, und er führte sie aus ihren Ängsten
29 und stillte das Ungewitter, daß die Wellen sich legten
30 und sie froh wurden, daß es still geworden war und er sie zu Lande brachte nach ihrem Wunsch:
31 die sollen dem HERRN danken für seine Güte und für seine Wunder, die er an den Menschenkindern tut,
32 und ihn bei der Gemeinde preisen und bei den Alten rühmen.
33 Er machte Bäche trocken und ließ Wasserquellen versiegen,
34 daß ein fruchtbar Land zur Salzwüste wurde um der Bosheit willen derer, die darin wohnten.
35 Er machte das Trockene wiederum wasserreich und im dürren Lande Wasserquellen
36 und hat die Hungrigen dahingesetzt, daß sie eine Stadt zurichten, da sie wohnen konnten,
37 und Äcker besäen und Weinberge pflanzen möchten und die jährlichen Früchte gewönnen.
38 Und er segnete sie, daß sie sich sehr mehrten, und gab ihnen viel Vieh.
39 Sie waren niedergedrückt und geschwächt von dem Bösen, das sie gezwungen und gedrungen hatte.
40 Er schüttete Verachtung auf die Fürsten und ließ sie irren in der Wüste, da kein Weg ist,
41 und schützte den Armen vor Elend und mehrte sein Geschlecht wie eine Herde.
42 Solches werden die Frommen sehen und sich freuen; und aller Bosheit wird das Maul gestopft werden.
43 Wer ist weise und behält dies? So werden sie merken, wie viel Wohltaten der HERR erzeigt.
1 Oslavujte Hospodina, nebo jest dobrý, nebo na věky milosrdenství jeho.
2 Nechť o tom vypravují ti, kteříž jsou vykoupeni skrze Hospodina, jak je on vykoupil z ruky těch, kteříž je ssužovali,
3 A shromáždil je z zemí, od východu a od západu, od půlnoci i od moře.
4 Bloudili po poušti, po cestách pustých, města k přebývání nenacházejíce.
5 Hladovití a žízniví byli, až v nich svadla duše jejich.
6 Když volali k Hospodinu v ssoužení svém, z úzkostí jejich vytrhl je,
7 A vedl je po cestě přímé, aby přišli do města k bydlení.
8 Nechať oslavují před Hospodinem milosrdenství jeho, a divné skutky jeho před syny lidskými,
9 Poněvadž napájí duši žíznivou, a duši hladovitou naplňuje dobrými věcmi.
10 Kteříž sedí ve tmě a v stínu smrti, sevříni jsouce bídou i železy,
11 Protože odporni byli řečem Boha silného, a radou Nejvyššího pohrdli.
12 Pročež ponížil bídou srdce jejich, padli, a nebylo pomocníka.
13 Když volají k Hospodinu v ssoužení svém, z úzkostí je vysvobozuje.
14 Vyvodí je z temností a stínu smrti, a svazky jejich trhá.
15 Nechať oslavují před Hospodinem milosrdenství jeho, a divné skutky jeho před syny lidskými,
16 Poněvadž láme brány měděné, a závory železné posekává.
17 Blázni pro cestu převrácenosti své, a pro nepravosti své v trápení bývají.
18 Oškliví se jim všeliký pokrm, až se i k branám smrti přibližují.
19 Když volají k Hospodinu v ssoužení svém, z úzkostí jejich je vysvobozuje.
20 Posílá slovo své, a uzdravuje je, a vysvobozuje je z hrobu.
21 Nechať oslavují před Hospodinem milosrdenství jeho, a divné skutky jeho před syny lidskými,
22 A obětujíce oběti chvály, ať vypravují skutky jeho s prozpěvováním.
23 Kteří se plaví po moři na lodech, pracujíce na velikých vodách,
24 Tiť vídají skutky Hospodinovy, a divy jeho v hlubokosti.
25 Jakž jen dí, hned se strhne vítr bouřlivý, a dme vlny mořské.
26 Vznášejí se k nebi, sstupují do propasti, duše jejich v nebezpečenství rozplývá se.
27 Motají se a nakloňují jako opilý, a všecko umění jejich mizí.
28 Když volají k Hospodinu v ssoužení svém, z úzkostí jejich je vysvobozuje.
29 Proměňuje bouři v utišení, tak že umlkne vlnobití jejich.
30 I veselí se, že utichlo; a tak přivodí je k břehu žádostivému.
31 Nechať oslavují před Hospodinem milosrdenství jeho, a divné skutky jeho před syny lidskými.
32 Nechť ho vyvyšují v shromáždění lidu, a v radě starců chválí jej.
33 Obrací řeky v poušť, a prameny vod v suchost,
34 Zemi úrodnou v slatinnou, pro zlost obyvatelů jejích.
35 Pustiny obrací v jezera, a zemi vyprahlou v prameny vod.
36 I osazuje na ní hladovité, aby stavěli města k bydlení.
37 Kteříž osívají pole, a dělají vinice, a shromažďují sobě užitek úrody.
38 Takť on jim žehná, že se rozmnožují velmi, a dobytka jejich neumenšuje.
39 A někdy pak umenšeni a sníženi bývají ukrutenstvím, bídou a truchlostí,
40 Když vylévá pohrdání na knížata, dopouštěje, aby bloudili po poušti bezcestné.
41 Onť vyzdvihuje nuzného z trápení, a rozmnožuje rodinu jako stádo.
42 Nechť to spatřují upřímí, a rozveselí se, ale všeliká nepravost ať zacpá ústa svá.
43 Ale kdo jest tak moudrý, aby toho šetřil, a vyrozumíval mnohému milosrdenství Hospodinovu?