1 Ein Psalm Asaphs. Israel hat dennoch Gott zum Trost, wer nur reines Herzens ist.
2 Ich aber hätte schier gestrauchelt mit meinen Füßen; mein Tritt wäre beinahe geglitten.
3 Denn es verdroß mich der Ruhmredigen, da ich sah, daß es den Gottlosen so wohl ging.
4 Denn sie sind in keiner Gefahr des Todes, sondern stehen fest wie ein Palast.
5 Sie sind nicht in Unglück wie andere Leute und werden nicht wie andere Menschen geplagt.
6 Darum muß ihr Trotzen köstlich Ding sein, und ihr Frevel muß wohl getan heißen.
7 Ihre Person brüstet sich wie ein fetter Wanst; sie tun, was sie nur gedenken.
8 Sie achten alles für nichts und reden übel davon und reden und lästern hoch her.
9 Was sie reden, daß muß vom Himmel herab geredet sein; was sie sagen, das muß gelten auf Erden.
10 Darum fällt ihnen ihr Pöbel zu und laufen ihnen zu mit Haufen wie Wasser
11 und sprechen: "Was sollte Gott nach jenen fragen? Was sollte der Höchste ihrer achten?"
12 Siehe, das sind die Gottlosen; die sind glücklich in der Welt und werden reich.
13 Soll es denn umsonst sein, daß mein Herz unsträflich lebt und ich meine Hände in Unschuld wasche,
14 ich bin geplagt täglich, und meine Strafe ist alle Morgen da?
15 Ich hätte auch schier so gesagt wie sie; aber siehe, damit hätte ich verdammt alle meine Kinder, die je gewesen sind.
16 Ich dachte ihm nach, daß ich's begreifen möchte; aber es war mir zu schwer,
17 bis daß ich ging in das Heiligtum Gottes und merkte auf ihr Ende.
18 Ja, du setzest sie aufs Schlüpfrige und stürzest sie zu Boden.
19 Wie werden sie so plötzlich zunichte! Sie gehen unter und nehmen ein Ende mit Schrecken.
20 Wie ein Traum, wenn einer erwacht, so machst du, HERR, ihr Bild in der Stadt verschmäht.
21 Da es mir wehe tat im Herzen und mich stach in meine Nieren,
22 da war ich ein Narr und wußte nichts; ich war wie ein Tier vor dir.
23 Dennoch bleibe ich stets an dir; denn du hältst mich bei meiner rechten Hand,
24 du leitest mich nach deinem Rat und nimmst mich endlich in Ehren an.
25 Wenn ich nur dich habe, so frage ich nichts nach Himmel und Erde.
26 Wenn mir gleich Leib und Seele verschmachtet, so bist du doch, Gott, allezeit meines Herzens Trost und mein Teil.
27 Denn siehe, die von dir weichen, werden umkommen; du bringest um, alle die von dir abfallen.
28 Aber das ist meine Freude, daß ich mich zu Gott halte und meine Zuversicht setzte auf den Herrn HERRN, daß ich verkündige all dein Tun.
1 Žalm Azafovi. Jistě žeť jest Bůh dobrý Izraelovi, těm, kteříž jsou čistého srdce.
2 Ale nohy mé téměř se byly ušinuly, o málo, že by byli sklouzli krokové moji,
3 Když jsem horlil proti bláznivým, vida štěstí nešlechetných.
4 Nebo nebývají vázáni až k smrti, ale zůstává v cele síla jejich.
5 V práci lidské nejsou, a s lidmi trestáni nebývají.
6 Protož otočeni jsou pýchou jako halží, a ukrutností jako rouchem ozdobným přiodíni.
7 Vysedlo tukem oko jejich; majíce hojnost nad pomyšlení srdce,
8 Rozpustilí jsou, a mluví zlostně, o nátisku velmi pyšně mluví.
9 Stavějí proti nebi ústa svá, a jazyk jejich po zemi se vozí.
10 A protož na to přichází lid jeho, když se jim vody až do vrchu nalívá,
11 Že říkají: Jakť má o tom věděti Bůh silný? Aneb zdaž jest to známé Nejvyššímu?
12 Nebo aj, ti bezbožní jsouce, mají pokoj v světě, a dosahují zboží.
13 Nadarmo tedy v čistotě chovám srdce své, a v nevinnosti ruce své umývám.
14 Poněvadž každý den trestán bývám, a kázeň přichází na mne každého jitra.
15 Řeknu-li: Vypravovati budu věci takové, hle, rodina synů tvých dí, že jsem jim křiv.
16 Chtěl jsem to rozumem vystihnouti, ale vidělo mi se pracno.
17 Až jsem všel do svatyní Boha silného, tu jsem srozuměl poslední věci jejich.
18 Jistě že jsi je na místech plzkých postavil, a uvržeš je v spustliny.
19 Aj, jakť přicházejí na spuštění jako v okamžení! Mizejí a hynou hrůzami,
20 Jako snové tomu, kdož procítí; Pane, když je probudíš, obraz ten jejich za nic položíš.
21 Když zhořklo srdce mé, a ledví má bodena byla,
22 Nesmyslný jsem byl, aniž jsem co znal, jako hovádko byl jsem před tebou.
23 A však vždycky jsem byl s tebou, nebo jsi mne ujal za mou pravici.
24 Podlé rady své veď mne, a potom v slávu přijmeš mne.
25 Kohož bych měl na nebi? A mimo tebe v žádném líbosti nemám na zemi.
26 Ač tělo i srdce mé hyne, skála srdce mého, a díl můj Bůh jest na věky.
27 Nebo aj, ti, kteříž se vzdalují tebe, zahynou; vytínáš ty, kteříž cizoloží odcházením od tebe.
28 Ale mně nejlépe jest přídržeti se Boha; pročež skládám v Panovníku Hospodinu doufání své, abych vypravoval všecky skutky jeho.